Tento rok si připomínáme 70. let od popravy Milady Horákové. Právě v minulých dnech byly zmínky o její popravě komunisty téměř všude. Její hlas zazněl z pouličních amplionů, v metru… Jak se vám forma vzpomínání na Miladu Horákovou líbila?

Budu upřímný, já to moc nezaznamenal. Ale slyšel jsem na to různé názory, tak to mělo asi nějaký ohlas. Nedovolím si hodnotit jaký.

„Zavražděna komunisty.“ To jsou slova, která stála na plachtách vyvěšovaných v minulém týdnu na mnohých místech země, zejména pak na fasádách univerzit, radnic a kulturních institucí. Horáková ožila dokonce na budově sídla KSČM v pražské ulici Politických vězňů, na niž ji minulý víkend promítala skupina lidí, kteří tím slovy organizátora Jaroslava Kysilka chtěli připomenout zločiny komunistického režimu. Z řad KSČM zazněla slova o „rozdmýchávání nenávisti“. Jak vy to vidíte?

Případ Milady Horákové jsem poprvé zaznamenal v první polovině osmdesátých let na základě jedné zakázané publikace a jak jsem tehdy komunisty nemusel, tak potom jsem je nemusel dál. On je ale s komunisty dnes takový problém, jejich partaj je legální součástí našeho demokratického systému a dokonce je jasné, díky uplynulému časovému a dějinnému úseku, že tihle soudruzi v té popravě prsty neměli. Snad jen ... přece malý hodnoticí dotek: Prezentace nebo marketing události popravy Milady Horákové vedené takovou formou, zdá se mi býti poněkud rozporuplným. Osobně památku uctívám v tichosti a spirituálně. Tohle byla taková moderní „vypalovačka“ bez vnitřního uvědomění si skutečných důsledků ztráty svobody na základě vlády diktátu. I když... Možná bych se dopustil taky nějakého podobného nápadu. Zorganizoval bych shromáždění v rouškách, na kterých by bylo napsáno: I JÁ MOHU V BUDOUCNU NÁSLEDOVAT OSUD HORÁKOVÉ!