Rozpadem tehdejšího Česko-Slovenska dne 14. března, okupací Čech, Moravy a Slezska německými vojsky 15. března a vyhlášením protektorátu 16. března 1939 dosáhl Adolf Hitler zdárného cíle zlikvidovat poslední demokratický stát ve středu Evropy. Povodeň, která uchvátila historické hranice naší země, spustil již v září 1938 v Mnichově a Prostějovsko zasáhla až záborem brodeckého jazykového ostrůvku 24. listopadu 1938, kdy se naše město ocitlo pouhých 19 km vzdušnou čarou od hranic s Německem.

I naše demokracie se v měřítku druhé republiky začala dusit v kleštích sousedních států. V tisku se začalo objevovat proněmecké smýšlení a protižidovská hesla. Spisovatel Karel Čapek, jenž se vzniku protektorátu nedožil, tehdy nadčasově vystihl tyto změny ve společnosti: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“

80 let už je natolik dlouhá doba, že je mezi námi už jen pár lidí, kteří si na příchod německých vojsk do Prostějova pamatují. Vesměs se jedná o drobné vzpomínky dětí školního věku, jimž utkvěly ve vzpomínkách kolony německých vojsk přijíždějících do našeho města od Vrahovic a Držovic, jimž ztěžovalo postup nevlídné počasí v podobě sněhové plískanice.

Podobně vzpomínal na okupaci i Josef Šťastný: „15. března 1939 jsem se šel z domova ve Vodní ulici podívat, co se děje ve městě. Byla zima, poletoval sníh, na cestách byla sněhová břečka. Na radnici v Prostějově vlála vlajka s hákovým křížem. Ulicemi projížděli němečtí vojáci v šedých uniformách. Bylo mi z toho špatně. Zastavil jsem se v Olomoucké ulici. Sledoval jsem v davu lemující po obou stranách silnice projíždějící bojová vozidla, která jela od Olomouce. „Svině,“ nadávali někteří lidé polohlasně. Připadal jsem si jako na pohřbu. Chvílemi se šedavý, ocelový proud musel zastavit. Viděl jsem, jak vojáci vyskočili z bojového vozidla a zmizeli v jednom z místních koloniálů. Zanedlouho zase vyběhli ven a nesli si s sebou máslo, do kterého se zakusovali. Vypadalo to, jako by tohle doma nikdy neměli a sem se přišli najíst.