Musím se přiznat, že mám určitý problém s názvem této konference. Jestli se opravdu jedná o „Dny USA a Evropské unie“, pak si myslím, že sem mé vystoupení nepatří. Nejsem občanem či představitelem USA a necítím se být ani občanem či představitelem Evropské unie. To sem asi dnes měli být pozváni jiní řečníci než já. Nezbývá mi, než se smířit s rolí nezávislého, pokud možno objektivního pozorovatele, který je však celým svým životem svázán s Evropou, a tím i s dnešní Evropskou unií a který je z toho, co se v ní děje, velmi frustrován. Nejsem ale v žádném případě pozorovatelem vnějším a určitě ne nezainteresovaným.

Amerika a Evropa si málo rozumějí

Začnu vyslovením teze, že si Amerika a Evropa málo rozumějí. Je to do značné míry proto, že si o sobě navzájem vytvořily řadu mýtů a apriorních představ. V Evropě – zejména mezi intelektuály a levicí – stále ještě převládá názor, že v Americe existuje jakýsi „kovbojský kapitalismus“, což se znovu silně vrátilo v době Bushovy administrativy, tedy nikým a ničím neřízený trh, trh tvrdý a nemilosrdný, v němž jde jedině o zisk a ne – údajně jako v Evropě – o člověka. To je samozřejmě mystifikace, nic takového v Americe není.

V Americe zase převládá názor, že je Evropa příliš měkká a paternalistická (a tudíž málo výkonná), že nadměrně preferuje volný čas oproti tvrdé práci a že by si z Ameriky měla zejména v tomto smyslu i dnes vzít příklad. Amerika si také myslí, že se Evropa neumí rozhodovat, že v ní chybí tolik potřebný leadership a že je to hlavně tím, že se Evropa dosud nesjednotila a že nevytvořila něco jako Spojené státy evropské. Myslím, že jsou to mylné představy. A to na obou stranách.

Větší úkrok dělá v současnosti Amerika k Evropě

Nedávno jsem se ve svém projevu na Hillsdale College ve státě Michigan odvážil říci, že i když jistá odlišnost mezi Evropou a Amerikou v jejich ekonomicko-sociálních systémech i nadále existuje, rozdíl mezi nimi začíná už být spíše pouze „in degree and not in substance“. Jestli k nějakému přizpůsobování a přibližování dochází, větší úkrok dělá v současnosti Amerika k Evropě a nikoli opačně. V Evropě si někteří lidé stále ještě myslí, že je pro nás – právě co se týče ekonomicko-sociálního systému – Amerika nedostižným vzorem, ale obávám se, že už dnes přestává být oním reaganovským „shining city on the hill“.

Není to názor výlučně můj. Celé jedno letošní vydání amerického čtvrtletníku The Cato Journal (č. 2/2013) bylo věnováno porovnávání ekonomicko-sociálního modelu Evropy a Ameriky. Sice bych se ani zdaleka neodvážil formulovat otázku tak ostře, jak to udělal jeden z vedoucích pracovníků Cato Institute, Michael Tanner, když nazval svůj článek „Is America Becoming Greece?“, ale jeho argument, že více než USA jsou dnes zadluženy jen čtyři členské země Evropské unie, stojí – při nejmenším – za zmínku. To není z mé strany ani v nejmenším obhajobou evropského, zcela neudržitelného (Američané říkají hezky unsustainable) „soziale Marktwirtschaft“. Je to z mé strany, i od Michaela Tannera, připomenutím nemalých problémů na obou stranách. V Americe už dávno, bylo-li to vůbec někdy, žádný kovbojský kapitalismus po érách rooseveltovského New Dealu, kennedyovsko-johnsonovské verze keynesiánství a současného obamovského welfare state neexistuje. Ale to by tady dnes měl obhajovat někdo jiný, ne já.

Spojené státy americké jsou jednou autentickou entitou, která se – téměř sto let po prvotním ustavení své „Unie“ – definitivně sjednotila občanskou válkou Severu proti Jihu. Teprve po ní se začalo říkat United States of America is, předtím to bylo „are“, tedy plurál. Dnes se tato skutečně sjednocená entita může poměrně účinně rozhodovat z jednoho místa prostřednictvím svých „národních“ ústavních institucí. Tak my se v Evropě rozhodovat nemůžeme. Rychle dodávám, že naštěstí.

Američané nedoceňují, že jsme v Evropě žádnou srovnatelnou autentickou sjednocenou entitu nevytvořili, že nemáme skutečného prezidenta, skutečnou vládu, skutečný parlament, skutečné hlavní město, skutečnou vlajku, a že proto žádného rychlého (jakkoli v některých chvílích třeba i potřebného) rozhodnutí na úrovni evropského celku nejsme schopni. Američané to považují za defekt a nedostatečně nás poslouchají, když jim říkáme, že my to nepovažujeme za defekt, ale za logický důsledek staletími prověřené a osvědčené existence samostatných států (nikoli pouhých provincií či krajů) na evropském kontinentu.

Sjednocení, které by bylo zrušením národních států

Považujeme to za něco, co měnit nechceme, resp. alespoň drtivá většina z nás to měnit nechce. Bruselští politici a úředníci si nepochybně myslí něco úplně jiného, ti už nám chtějí vládnout všem. V USA se opakovaně setkávám s dobře míněnými doporučeními, abychom se už konečně sjednotili. Setkávám se ale i s neporozuměním mé odpovědi, že o takové sjednocení, které by vlastně bylo zrušením národních států, nemáme zájem. Snažím se tam vysvětlovat, že to není v rozporu s tím, že mnozí Evropané původně vítali evropský integrační proces, ve formě jak se začal vyvíjet po II. světové válce.

Tehdy byla evropská integrace primárně vzájemným otevíráním se, byla rušením bariér všeho druhu na hranicích jednotlivých evropských zemí a v tomto smyslu byla výraznou liberalizací, byť hlavně na mezi-státní, intergovernmentální úrovni. Mnozí z Evropanů však odmítají přeměnu původně integračně-liberalizačního procesu v unifikačně-intervencionistický model, na kterém je založeno a postaveno současné evropské uspořádání. Tato změna, která měla svůj kulminační bod před více než 20 lety v Maastrichtu, zavádí od té doby Evropu do nebezpečné pasti, ze které bez radikálních změn není úniku. I to by na konferenci jako je tato mělo být jasně řečeno.