„Jaj, ha sme v pérdeli, pane hrábě!“ I když možná zatím ne úplně. A ač obvykle nepoužívám pejorativa, v tomto případě je to jednoznačně na místě.

Vedení EU v čele s von Leyenovou se chlubí, jak se zbavilo nebezpečných dodávek levného zemního plynu z Ruska. Jejich „nebezpečnost“, alespoň podle stávajícího mediálně-politického narativu, měla údajně spočívat v možnosti Ruska vydírat Evropu hrozbou jejich zastavení, nebo aspoň zvýšení ceny. Je přitom nepopiratelným faktem, že se Ruská federace k tomuto kroku nikdy neuchýlila, a to ani v době, kdy angažmá evropských zemí ve válce na Ukrajině již bylo v plném proudu. Naopak, ruské firmy do posledního písmene plnily nasmlouvané ceny, objemy a kvalitu dodávek zemního plynu, pokud jim to ovšem dovolovaly ukrajinské úřady, kasírující paradoxně od ruského Gazpromu za jejich přepravu do Evropy tučné tranzitní poplatky.

Náhrada „zlého a nedemokratického“ ruského plynu „hodným a demokratickým“ modrým zlatem z Ázerbájdžánu, s velkou pompou nedávno vytroubená vedením EU, se ukázala jako vysoce iluzorní. Zvláště když si ázerbajdžánské vedení prakticky okamžitě po navázání užších kontaktů a jednání o dodávkách začalo klást podmínky, silně připomínající vydírání. Tři základní trasy, jimiž Baku plyn do Evropy posílá, také rozhodně nelze nazvat spolehlivými, o kvalitě dodávaného plynu s vysokým obsahem síry ani nemluvě.