Od konce sedmdesátých let jsem začal na protirežimních bytových seminářích prosazovat definici komunistické diktatury jako totalitního režimu, a to na základě studia teorií totalitarismu a jejich srovnání s realitou života v komunistickém systému. Lidé, kteří zpravidla pocházejí z prostředí, jež akceptovalo marxisticko-komunistickou ideologickou doktrínu, anebo se s ní během svého života tak či onak identifikovali, nemohli a nemohou přijmout výklad komunistického režimu jako jedné z uskutečněných verzí totalitarismu. Ukázkou interpretačního úsilí o kompromisně apologetický výklad povahy komunistického režimu v Československu coby v zásadě netotalitního způsobu vlády je i Kolářův a Pullmannův text.

Od plošnosti k selektivnosti

Teoreticky vycházím z koncepce filosofky Hannah Arendtové (1906-1975). Její filosoficko-politické východisko se kromě teoretického fundamentu opírá o systematický sběr faktů. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem si mohl nejen Arendtovou srovnávat s vlastní zkušeností. Tedy s uvažováním a jednáním konkrétních jednotlivců z rozmanitých vrstev tehdejší společnosti v každodenních situacích. Ukazovalo se, že normalizační režim, tedy „reálný socialismus“ od sedmdesátých do zhruba poslední čtvrtiny osmdesátých let, by nemohl existovat bez zkušenosti s původním masovým komunistickým terorem, který se rozjel po únoru 1948 a trval zhruba do konce padesátých let. Tato zkušenost buď byla v lidech ještě osobně přítomna, anebo se generačně předávala.

Po přibližně dvanácti letech nadvlády teroru třídního boje, bylo zřejmé, že společnost je touto drastickou zkušeností ve výrazně převažující míře zastrašena. Mocenská špička usoudila, že ovládání společnosti bude mnohem produktivnější, bude-li napříště teror praktikovat „pouze“ výběrově, exemplárním způsobem. A celek společnosti ovládat jednak vážně míněnými existenčními hrozbami pro případy ideologicky „rušivého“ individuálního jednání, jednak existenčními odměnami za aktivní zapojení do řádu režimního soukolí.

Selektivní teror vedl československé občany uvažovat a jednat podle následujících pravidel. Budu-li otevřeně vystupovat proti režimu, stanu se dříve či později terčem teroru, budu exemplárním případem. Budu-li otevřeně režim podporovat, získám možnost kariérního a s ním spjatého materiálního vzestupu.

My to s nimi umíme

Fungování a průběžnou regeneraci nacistického i komunistického režimu Arendtová vysvětluje coby frontovou strukturu. Frontová struktura znamená, že postojově názorové odlišnosti jednotlivců jak směrem od stranicko-policejního ústředí režimu, tak směrem zpět k mocenskému centru vytvářejí soudržně komunikující celek. Podstatné je, že každý jednotlivec sděluje v zásadě dva zdánlivě protichůdné postoje podle toho, hovoří-li s někým, kdo je blíže mocenskému centru než on, anebo na druhé straně s někým, kdo je ve srovnání s ním tomuto centru vzdálenější. S jednotlivci blíže centru probíhá komunikace o těch, kdo jsou centru vzdálenější, podle vzorce: Oni zatím nejsou žádoucím způsobem ideologicky přesvědčení, a to je smysl naši další práce s nimi - my jim totiž rozumíme a umíme s nimi mluvit; spolehněte se na nás. A naopak směrem od mocenského centra titíž lidé komunikují o lidech blíže centru následovně: Oni to přehánějí, my ale na ně máme jistý vliv, aby se víceméně drželi na uzdě. My to s nimi nějak domluvíme, víme, jak na to, spolehněte se na nás. Takto fungující komunikační frontová struktura totalitní společnosti zajišťuje její obnovující dynamickou soudržnost.