Vážení kolegové, kolegyně, budu rychlý, nepřipravil jsem si žádnou stať na několik stránek. Jenom bych chtěl znovu otevřít to, o čem se tady bavíme. Ani jeden, ať platný zákon, nebo návrhy, nejsou šťastnou volbou. Ale je tam to ale. To, co dneska platí, je alespoň slabá náplast těm, kteří denně ráno vstávají třeba ve tři hodiny a musí jít otevřít obchod, nebo zavírají v osm a domů se dostávají v deset v noci, bez nutnosti zajištění bezpečnosti v naší zemi. Mně to připadá, a já bych chtěl, abyste to pochopili, že to není, abych vám tady říkal, já to vím lépe, nebo vy jste to nezažili.

Já chci jenom říct to, že přesně tady hovoříme, a mně to připadá o nás bez nás. Je to asi tak, že ti, kteří chodí pracovat do těch obchodů nebo do pekáren nebo se zabývají dodávkou čerstvých potravin do obchodů, tak mají nějaký názor, a ten názor vyjádřili v referendu, které podpořilo 22 tisíc subjektů, nebo lidí, kteří řekli, my nechceme pracovat ve svátek. My chceme ve svátek mít zrovna tak volno, jako úředníci, jako lidi, kteří nemají tu povinnost, která dneska je zařazena z pohledu toho, že oni si nemůžou svobodně rozhodnout, nejdu do práce.

Tady zaznělo: Přece nemusíš pracovat tam, kde ti to zaměstnavatel neumožní. Ale ono to je trošku jinak. Jestli se ten člověk vyučil prodavačem, nebo se vyučil pekařem, nebo se vyučil cukrářem, nebo v jiném oboru, který je v oboru čerstvých nebo jakýchkoli potravin, tak mu nic jiného nezbývá, protože se to vyučil proto, aby to vykonával. A rozhodně se to nevyučil proto, aby ve svátek chodil do práce.

V ten okamžik ztrácí název státní svátek nebo církevní svátek své opodstatnění, protože když se podíváte do kolonky, co to je svátek, tak v první řadě to je den klidu. A ten den klidu platí jenom pro vyvolené? Jenom pro vyvolené? Tak to je tedy hodně špatně. Já si myslím, že by státní svátek, pokud jsme si ho tady schválili se vší vážností, měl platit úplně pro všechny, tak jako platí ve všech vyspělých zemích.