Doležal (SPD): Bývalou Jugoslávii rozvrátilo především NATO… pod falešnou vlajkou

V souvislosti s obviněním tzv. kosovského premiéra Hashima Thaçiho z válečných zločinů otevřel poslanec Radovan Vích, místopředseda sněmovního výboru pro obranu, velmi záslužně smutnou kapitolu jednoho z největších selhání české (a evropské) zahraniční politiky po roce 1989 (Víchův článek je k přečtení ZDE). Onou neblahou kapitolou je přístup České republiky a drtivé většiny evropských států (čest světlým výjimkám) k celému procesu dělení Jugoslávie včetně brutálních válečných konfliktů, které jej doprovázely. Zdaleka ovšem nejde jen o tzv. kosovskou otázku. Ta byla jen poslední otrávenou třešní na skrznaskrz prohnilém a otráveném dortu.

Kde se narodil Nikola Tesla?

Již od samého počátku rozpadu Svazové republiky Jugoslávie byl přístup Německem (které si zde evidentně chtělo kompenzovat válečnou porážku) dominované Evropské unie (z pozadí orchestrované USA) k této problematice protisrbsky jednostranný a hanebný. Stejně tak politováníhodný byl přístup Česka. V moderních dějinách totiž Srbové vždy neochvějně patřili nejvěrnějším přátelům a spojencům našeho národa. Rozumný, vyvážený a realistický postoj v této věci z vrcholných státníků Evropy té doby zastávala pouze Margareth Tchatcherová, která byla v roce 1991 pohříchu politicky zaříznuta svými „přáteli“ z britské konzervativní strany. Překotné uznání samostatného Slovinska a Chorvatska tlačené hlava nehlava Německem (a hlavně duem Genscher - Kohl) zažehlo požár, který nebylo možné léta bezezbytku uhasit a který stál životy stovek tisíc lidí. Problémem bylo zejména uznání Chorvatska v hranicích tehdejší Chorvatské svazové republiky. Na jejím území totiž po staletí žily rovněž statisíce Srbů obývajících ucelená území (zejména slavonská a kninská Krajina), kteří naprosto jednoznačně odmítali žít v jiném státě než ostatní jugoslávští Srbové. Za zmínku stojí, že v chorvatské Krajině se narodil jeden z největších vynálezců všech dob, Srb Nikola Tesla. Ať či tak, Srbové rozhodně však nechtěli žít jako menšina ve státě dominovaném Chorvaty. To totiž okamžitě oživilo temnou historii druhé světové války, kdy pronacistické ustašovské Chorvatsko Srby bestiálně a hromadně vyvražďovalo v koncentračním táboře Jasenovac i jinde. Adorace ustašovského státu se ovšem nyní stávala jedním ze základních stavebních kamenů nového samostatného Chorvatska.

Od hrubé chyby k politickému zločinu

Lpění na neměnnosti administrativních vnitřních hranic při dělení středoevropských a východoevropských federací (zejména Jugoslávie a Sovětského svazu) se ostatně postupem doby ukázalo být kardinální chybou s nedozírnými a nevratnými následky. Jestliže však uznání Chorvatska beze změny jeho hranic a proti vůli chorvatských Srbů bylo možné – s přimhouřením očí – nazvat hrubou chybou, následující uznání samostatnosti Bosny a Hercegoviny už bylo přímým politickým zločinem. Tato územní entita, obývaná etnicky slovanskými a nábožensky islámskými bosenskými Muslimy, pravoslavnými Srby a katolickými Chorvaty, mohla v klidu a míru existovat a fungovat pouze a jedině jako provincie multietnické Jugoslávie se složitým systémem brzd a protiváh, které vyplývaly z jejího státoprávního a politického uspořádání. V dané geografické podobě se však neosvědčila jako samostatný stát, čehož jsme dnes a denně svědky až do dnešních dnů.

Otevřeli fanatickému wahhábismu cestu do srdce Evropy

Srbové a Chorvati nikdy nepřijali – a nepřijmou – dominanci bosenských Muslimů. Země funguje (či spíše nefunguje) jako specifická konfederace v podstatě autonomních etnických, náboženských a jazykových společenství. Tento nefunkční experiment byl vykoupen krví a hekatombami mrtvých… Přitom se zde nabízelo elegantní a přirozené řešení. Bylo jím připojení srbské, respektive chorvatské oblasti Bosny a Hercegoviny k tehdejší srbsko-černohorské Jugoslávii na jedné straně, a k Chorvatsku (bez srbských oblastí) na straně druhé. Jen a jen kvůli německo-americkému tlaku, včetně jejich vojenské ingerence do chorvatské a bosenské války, k tomu nedošlo. Tak se stalo, že – za pomoci západních vojenských jednotek dobyla a obsadila chorvatská armáda v létě roku 1995 v rámci tzv. operace Bouře tzv. Republiku Srbská Krajina na východě Chorvatska. Mnoho Srbů tehdy povraždila, většinu dalších vyhnala a ukradla jejich majetky. Vše probíhalo za potlesku a podpory EU a NATO. Do bosenské války (1992 až 1995) zasahoval Západ ještě mnohem silněji. Nejprve „přesvědčil“ bosenské Chorvaty, aby bojovali na straně Muslimů proti bosenským Srbům. Přitom šlo do té doby o protivníky na život na smrt, zejména v oblasti Hercegoviny a Mostaru. To ovšem nestačilo. Srbská vojska vedená mistrovským stratégem a velitelem Ratko Mladićem kráčela úspěšně k cíli. Tím tehdy bylo (alespoň) územní spojení všech srbských oblastí v Bosně a Hercegovině do jednolitého celku. Mimo jiné jim k tomu napomáhal i tvrdý rozpor (doprovázený i vojenským střetem) uvnitř entity bosenských Muslimů. Tehdy stál na jedné straně stál pragmatik Fikret Abdić (Republika západní Bosna-Bihać) náchylný „velké dohodě“ se Srby (Republika srbská v Bosně). Proti němu se zformovali islamisté kolem bosenského prezidenta Aliji Izetbegoviće. Nakonec, také se zahraniční podporou, zvítězili, bohužel, ti druzí. Otevřeli tak mj. Turecku, Saúdské Arábii a fanatickému sunnitskému wahhábismu cestu do srdce Evropy…

Daytonské dohody „mnichovského“ typu

Rozhodující pro vývoj v Bosně však byly západní vojenské a politické zásahy, včetně několikerého leteckého bombardování srbských pozic. To bylo vyvolané a ospravedlňované, jak se později ukázalo, tzv. operacemi pod falešnou vlajkou, kdy muslimské jednotky opakovaně zaútočily na muslimské civilisty v Sarajevu (tržiště Markale), aby z těchto hromadných teroristických vražd poté nepravdivě obvinily bosenské Srby a vyvořily casus belli pro protisrbské vzdušné útoky sil NATO. Na konci těchto špinavostí byly poté tzv. Daytonské dohody „mnichovského“ typu a dodnes fakticky rozdělená Bosna a Hercegovina. Země ekonomicky a společensky spíše živoří a národy zde žijící jsou bez světlejších perspektiv. Zatím poslední dějství jugoslávské tragédie odstartovalo na konci 90. let minulého století. Teroristická Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) tehdy rozpoutala v srbské autonomní oblasti Kosovo a Metochije ozbrojené teroristické povstání. Zabíjela přitom nejen představitele a příslušníky srbské (resp. tehdy ještě i jugoslávské) státní moci, policie a armády, ale i státotvorné loajální kosovské Albánce. Chtěla je tak zastrašit a zlomit jakýkoli vnitřní odpor proti jejich konečnému cíli, kterým nemělo být nic menšího než samostatné Kosovo.

Vaše ozbrojené síly musí vyklidit Kosovo, jinak zaútočíme

Špičky UÇK už tehdy svůj postup koordinovaly s některými politickými předáky USA a dalších států NATO a EU. I zde byl „vyroben“ casus belli, kterým se stala hromadná vražda albánských civilistů v Račaku, připsaná v rozporu se skutečností srbské straně. Západní země pak „zaklekly“ na zbytkovou Jugoslávii s ultimátem: „Vaše ozbrojené síly musí vyklidit Kosovo, jinak zaútočíme“. Na obdobnou nehoráznost samozřejmě nemůže žádný suverénní stát hodný tohoto označení přistoupit. Následovalo tedy bombardování Jugoslávie silami NATO. Stalo se tak bez mandátu Rady bezpečnosti, v naprostém rozporu s mezinárodním právem. Na jeho konci byla masivní vojenská přítomnost sil NATO v Kosovu, masakry a vyhnání kosovských Srbů ze strany Albánců. V roce 2008 pak následovalo, zcela proti dikci rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244, vyhlášení samosatného Kosova.

Jako poslušný psík a lokaj

Vše se stalo za mlčení či souhlasu českých vlád, kdy ta Topolánkova, jako poslušný psík a lokaj svých západních protektorů, tento – slovy Miloše Zemana – narkomafiánský loutkový stát uznala jako jedna z prvních na světě. Mimo jiné tím „políbila prsteny“ všem hrdlořezům z UÇK, nyní už slovutným ministrům či premiérům. V jejich čele stál Hashim Thaçi, už tehdy důvodně podezřelý mj. z obchodování s lidskými orgány. Vskutku ideální představitel evropských hodnot…Některé činy a selhání už se, bohužel, napravit nedají. Jiné, alespoň částečně, možná ano. Oduznání Kosova, jak velice správně navrhuje Radovan Vích ve svém odvážném textu, k nim patří. Jsme tím povinování bratrskému národu Srbů.

Tomáš Doležal