Evropská agenda je na řadě ministerstev tak trochu přehlížena, je na okraji zájmu (samozřejmě s výjimkou peněz ze strukturálních fondů). Soustředění se jen na národní politiku je ale krátkozraké, pak se divíme, co všechno musíme dělat, protože to „přišlo z Bruselu“. Kdybychom tomu věnovali pozornost včas, dokázali bychom leckterému nesmyslu zabránit.

Podceňování evropské politiky se bohužel ukázalo i u tématu, které je jinak v centru zájmů médií. Při výběru člena Evropské komise projevovala vláda premiéra Sobotky pozoruhodnou neschopnost. Řeči o jednotném postoji v evropských otázkách byly zapomenuty, každá strana dlouho trvala na svém kandidátovi. Když se nedomluvíme, rozhodne Brusel. Domluvit se nedaří, nejsou jasná kritéria, co vlastně chceme. Křeslo pro stranického kolegu? Pro jistotu se pan premiér jel ještě zeptat starého evropského harcovníka Jeana-Clauda Junckera, kdo by se mu v Komisi líbil. Po projevení těchto vyjednávacích „schopností“ zbývá jen doufat, že budeme mít štěstí a nedostaneme komisaře pro humanitární pomoc a řešení krizí. Ale i když štěstí mít budeme, odejdeme z celé věci na evropské politické rovině oslabeni. Země bez silného, jasného postoje, není respektována.

Výběr komisaře neměl být takový problém. Ideové rozdíly mezi hlavními kandidáty nebyly velké. Sociální demokrat nebo bývalá sociální demokratka, v různých stranických dresech, to se přece dalo domluvit rychleji! Vytáhnout jedno jméno, postavit se za něj a snažit se docílit co nejlepšího rezortu - to byl úkol pro premiéra. Místo toho jsme sledovali přetlačování mezi formálním premiérem a faktickým předsedou představenstva vlády. Souboj, který ohrožuje dlouhodobé zájmy České republiky v Bruselu.