Církevní restituce i téměř dva roky po svém schválení hýbou žlučí velké části české společnosti. A není se čemu divit. Čím dál jasnější je totiž to, že o navrácení majetku církvím usilovali pouze někteří církevní hodnostáři a politici – a sílí také podezření, že i současný postoj Vatikánu k aktivitám českých církví je v tuzemsku přinejmenším dezinpretován.

O střídmost v otázce navracování církevního majetku se zasazoval už první polistopadový kardinál a nezpochybnitelná česká morální autorita František Tomášek. Svůj postoj také několikrát veřejně deklaroval a byl tak v přímé shodě se samotným svatým stolcem v Římě. Důkazem toho budiž článek s názvem „Vatikán nechce všechno“, který vyšel 11. července 1991 v Lidových novinách. V něm se tehdejší apoštolský nuncius Giovanni Coppa vyznává z toho, že Vatikán doporučil českým církevním hodnostářům v otázce majetkových restitucí střídmost: „ Dle institutu svaté stolice by se v České republice neměly vznášet požadavky na navrácení veškerého majetku, neboť nejdůležitějším hlediskem pro římskokatolickou církev musí být zachování charitativní a sociální činnosti v již existujících zařízeních,“ prohlásil tehdy doslova vatikánský diplomat po jednání s místopředsedou československé federativní vlády Pavlem Rychetským. U jednání obou politiků byl tehdy přítomen ještě jeden církevní zástupce: a to tehdejší generální sekretář Biskupské konference František Radkovský, dnes dosluhující plzeňský biskup.

Varovně vztyčený prst z Vatikánu byl tehdy namístě. V té době totiž v Praze již přesně měsíc úřadoval nový biskup a primas Český – Miloslav Vlk, který vystřídal starého a nemocného kardinála Tomáška. A byl to právě Vlk, který k církevním restitucím začal přistupovat jaksi „obchodně“. Tedy stylem „vraťte nám to, co nám kdy patřilo“, a to bez ohledu na přání papeže.