Fleischer (SPR-RSČ): Jak je to v České republice doopravdy s dlužníky

Je to snad tím, že bychom my Češi byli hloupější, než třeba Holanďané, nebo Dánové? Jsme finančně negramotní? Když se podívámne blíže, zjistíme, že předlužené jsou i OSVČ a těžko se dá věřit tomu, že OSVČ nemá základní povědomí o finanční gramotnosti.

Skupina Stop soukromým exekutorům v ČR, kterou jsem založil na Facebooku, čítá něco k 6 500 členů. Nevýhodou je, že lidé se stydí připojit, mnozí se mi představí, ale ve skupině vystupují pod pseudonymem, protože se bojí ostudy ve svém okolí.

Ještě dnes se však bohužel řada občanů nedozvěděla, jak je to skutečně s mnohými, kteří mají 5 a více exekucí. Nemohu tvrdit, že všichni, ale hodně z nich si tolik dluhů vlastním přičiněním nezavinilo. To ale zase nechce slyšet část populace, která s dluhy nikdy problém neměla a neví tudíž, jaké konkrétní dopady má český systém exekucí na dlužníky a jak předlužení paradoxně vzniká právě díky jedné prováděné exekuci.

V České republice platí zákony, které umožňují paradoxy, způsobující předlužení i těm, kteří dostatečně vydělávají a chovají se odpovědně po stránce finanční.

Stačí jedna exekuce a běžně bezúhonný občan se ocitne v neřešitelných problémech. Jak je to možné? Snadno. ČR má zákon, který umožňuje provádět exekuci naráz všemi způsoby. V jeden den tak exekutor zabaví povinnému (dlužníkovi) obsah bankovního účtu a současně mu nařídí srážku ze mzdy. K tomu ale vlastně zbytek mzdy po srážce dorazí na bankovní účet a tam je opět zabaven, takže povinný nemá v daný měsíc ani korunu. První měsíc sice může banku požádat o vyplacení dvojnásobku částky životního minima, ale další měsíc už ne. Navíc životní minimum se valorizovalo naposled v roce 2012. Tedy i tak se dostane povinný do další platební neschopnosti a další měsíc je to totéž.

Že moc dlužil? Omyl! Stačí 5 nebo 10 tisíc. Další desetitisíce naskáčou na úrocích, které jsou v jiných státech světa již naplněním skutkové podstaty trestného činu lichvy. Ne tak v ČR.

Dále náklady advokáta žalobce, většinou kolem 10 tisíc a víc. Náklady soukromého exekutora, kolem 17 000 Kč. Sečteno a podtrženo jde řádově už o desetitisíce z tisícového dluhu.

Ovšem pikantní na všem je, že takováto exekuce naprosto zastaví veškeré příjmy povinného a ten nemá na nájem, splátky a platby ostatních výdajových položek svého rozpočtu. Je mu vlastně výkonem exekuce znemožněno hradit platby, které by jinak bez problémů hradil. A tak díky exekuci nemá povinný na zaplacení třeba kabelovky, mobilu, leasingovou splátku atd. Tím mu vzniká za 3 měsíce několik dalších žalob s následnými dalšími exekucemi a dalšími náklady navíc, což v součtu činí mnohdy již ne desetitisíce, ale stovky tisíc a exekucí přibývá, stejně jako úroků a dluh bobtná. Občas se přeprodá, ale již jako celek, takže nikdo neví kolik byl dluh a kolik „náklady řízení“ atd.

Pokud takový člověk pracuje, nebere fakticky nic. Ale papírově má příjmy. Proto dle zákona nemá ani nárok na případnou pomoc v nouzi. Stav nouze tu fakticky je, povinný nemá ani korunu. Ale dle zákona má příjmy, i když mu je postupně zabavil exekutor, či více exekutorů v různých případech exekucí. Povinný tak nemůže ani čerpat sociální dávku, aby měl na jídlo a bydlení. A další platby, na ty už nemá vůbec. A tak vznikají další a další dluhy a následně exekuce.

Jaká hrůza – on má deset exekucí a dluží už půl milionu – slyšíme občas. Někdo neznalý věci by si řekl – co je toto za člověka? Nezodpovědný lump! Neplatič! Myslíte, že někdo takový se dobrovolně ukáže na netu a přizná se, že takto a tolik dluží? Proto i setkání skupiny SSE byla povětšinou za malé účasti – lidé se omlouvali, že měli strach se ukázat, zejména proto, že by tam někde mohl číhat exekutor.

Tragické i pro stát je, že jediná forma záchrany holého života je v šedé ekonomice, nebo v úniku do zahraničí. V těch horších případech předlužení končí trestnou činností, nebo sebevraždou. Člověk je totiž v naprosto neřešitelné situaci, která se den ode dne horší, protože dluhy rostou a exekutoři, jakožto podnikatelé, si účtují další a další „náklady“, jako za dotaz na SSZ, dotaz na registr motorových vozidel, dotaz na katastr nemovitostí. Mnohdy je to i zbytečné, protože exekutor je v přímém kontaktu s povinným a dobře ví, že ten nemá šanci na koupi auta, nebo dokonce nemovitosti, protože nemá ani na jídlo.

Ovšem exekutor, jakožto podnikatel, ocení i ty, kteří nemají z čeho platit – jde totiž o ztrátu. Podnikatel – exekutor, vykáže náklady v konkrétním případě a nemá žádné příjmy a tudíž je ve ztrátě a snižuje si tak daňový základ. Proto si exekutoři udržují i bezdomovce, kteří nikdy exekuci nemohou zaplatit.

Zaměstnavatelé nechtějí takové osoby zaměstnávat. Proč? Jednak mzdové účetnictví osob v exekucích je náročnější a dražší a jednak mají vyexekuovaní stále finanční problémy, protože nezabavitelné minimum v ČR není odpovídající životním nákladům a od roku 2012 se vlastně neměnilo, ale spotřebitelské ceny ano.

A také je tu strach majitelů firem, že exekutor se může domnívat, že povinný zaměstnanec má v práci svůj majetek a exekutor může přijít třeba k zaměstnavateli do kanceláře a začít zabavovat notebook, mobil a ostatní věci, které jsou ale majetkem zaměstnavatele. To soukromého exekutora nezajímá a odkáže na možnost podání vylučovací žaloby. To však nemá odkladný účinek a majetek se odnáší.

Těchto „omylů“ proběhly tisíce po celé ČR a nejen v případě zaměstnavatelů, ale i pronajímatelů bytů, nebo naopak exekutor zabavil studentům jejich notebooky, protože bydleli v nájmu bytu, který patřil člověku v exekuci. Exekutor se domníval, že notebooky v bytě dlužníka jsou jeho a tak je zabavil – studentům -nájemníkům povinného.

Zákon, který vše odstartoval, vstoupil v účinnost v roce 2001, tedy před 17 lety. A za všechna volební období žádná politická strana, žádná vláda nebyla ochotna cokoliv měnit ani v Exekučním řádu ani v Občanském soudním řádu, který upravuje třeba právě nezabavitelné částky a určuje věci vyloučené z exekuce. Paradoxně je tak díky děravému zákonu možné zabavit třeba notebook podnikateli, který podniká způsobem, kdy je na notebooku závislý, nebo zabaví mobil, který nemá hodnotu, ale podnikat bez mobilu a internetu jde jen těžko. Nejde ani shánět si práci, natož podnikat bez počítače a mobilu.

A tak dluhy narůstají a přibývají a do světa se troubí, že vše je vinou hloupostí Čechů, kteří si neumí spočítat příjmy a výdaje…

Nikoho nenapadnou základní otázky: Jak se dostaneš bez peněz do práce? Co budeš v práci jíst? Jak se tě dovolá šéf, když nemáš telefon, nebo peníze na hovorné? Z čeho zaplatíš nájem?

I přes logické otázky se už rýsovala novela zákona o insolvencích, která chtěla ještě zvýšit počet let v bídě, tedy na životním minimu z 5 roků na 7 let. Dost krutý trest jen za pouhé dlužení pár stovek, či pár tisíc, ne? Žít ze 7000 korun na měsíc na bydlení a jídlo, oblečení, léky, dopravu, komunikaci, osobní hygienu, atd. Je to vůbec možné? Není, odpověděla mi nejmenovaná insolvenční soudkyně. Zákon je špatný a nikdo nemá šanci tolik let žít z tak málo peněz a pokud je zcela sám a nikdo mu občas neuvaří, nebo nevypomůže, nemá šanci přežít, aniž by porušil podmínku insolvence a půjčil si na jídlo, což je možné jen od splátkových společností, které mají RPSN 2500 % a vyšší a víceméně počítají s tím, že dlužník se dostane do problémů, protože současně s půjčkami podnikají i do řešení předlužení – viz zářný příklad současné ministryně spravedlnosti TaťányMalé.

Tak je to ve skutečnosti s těmi, co dluží a navíc je třeba brát v úvahu fakt, že dluhy nevznikají jen půjčkami, ale i ručením, druhotnou platební neschopností atd. Stačí, když OSVČ pár zákazníků nezaplatí a už je tu problém. Je to vina podnikatele a živnostníka? S půjčkou to nemělo nic co do činění. Ostatní dluhy pak naskákaly v důsledku necitlivých exekucí a postupů soukromých exekutorů, které připomínají spíš vybírání výpalného, než výkon spravedlnosti, se člověk propadá hlouběji a hlouběji. Zákony jsou špatné, i když spousta fungujících systémů je na dosah v sousedních státech, kde plní své původní poslání – vymoci dluh, vrátit věřiteli a nezruinovat při tom dlužníka. V České republice však o toto nejde. U nás je to byznys, o čemž svědčí už i veřejně běžně používaný výraz – exekuční, či dluhový průmysl.

(převzato z Profilu)