Naopak, zopakoval je i na jedné z posledních předvolebních televizních diskusí. Ani se nedivím, pokušení musí být velké. Vždyť mnohému občánkovi se už při vyslovení slova poslanec či parlament dělá rudo před očima a otvírá kudla v kapse. A dlouhodobě má parlament nejnižší důvěru ze všech ústavních institucí, podle říjnového průzkumu 21% .

Mluvit o parlamentu jako o žvanírně, jak dělá Andrej Babiš, nebo o odvolávání zpronevěřilých poslanců občany, jak chce Okamura, se všeobecně líbí a politické body se jen hrnou. Zadarmo a bez námahy.

Populisté se bohužel mohou spolehnout, že zkoumat (ne)reálnost podobných návrhů bude málokdo. Nevím, jestli si někdo ještě vzpomene na ústavní zákon 14/1990 Sb., umožňující odvolání poslanců všech zastupitelských sborů, kteří „…vzhledem ke svému dosavadnímu působení neskýtají záruky rozvoje politické demokracie.“  Zákonodárci si ovšem určitě byli vědomi, že tenhle zákon může mít účinky odjištěného granátu v ruce, a tak se před nežádoucími důsledky jistili, jak jen to šlo. Odvolat je mohla jen jejich politická strana, nestraníky pak příslušný orgán Národní fronty (taky už málokdo bude vědět, co to bylo a jak to fungovalo) po vzájemné dohodě s Občanským fórem či Veřejností proti násilí. Hlavní pojistkou pak byla jen velmi omezená doba účinnosti. Na zhruba dva měsíce.