Děkuji, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, já se vám musím takhle po ránu k něčemu přiznat. (Rozruch z levé části sálu.) Mně letos bude čtyřicet let, a jak jsem starej, pardon, teď nevím, co jsem slyšel, nesuďte podle sebe mě, jak jsem starej, tak se nestačím divit. To, co se tady dělo včera, tak si asi zapíšu do deníčku, protože od rána tady opozice, zejména SPD obstruovala, obstruovala, tak dlouho, až když my jako vládní koalice jsme tady nabídli něco, co nebylo zvykem, obrovskou vstřícnost vůči opozici... (Rozruch z řad SPD, výkřiky.), že tady bude pravidelně bývat opoziční okénko takzvané, tak opozice tak dlouho obstruovala, až vyobstruovala sama sebe.

Já nemám deníček, tak já si to tam nezapíšu. Ale možná by politologové si měli zapsat do svých slovníků nový termín, já nevím třeba: Okamurova, omlouvám se kolegovi Hayatovi Okamurovi, ten za to nemůže, Okamurova klička jak obstruovat, obstruovat až vyobstruuji sám sebe. A čeho jste dosáhli? A proč jste obstruovali? My jako nejsme hloupí, my to víme, že obstruujete proto, že nechcete dopustit korespondenční volbu krajanů ze zahraničí.

A čeho jste dosáhli? Že korespondenční volba je dnes prvním bodem. Gratuluji, Okamurova klička.