Již o devět dní dříve, konkrétně 13. června, začal na Írán jako první útočit Izrael. I v tomto případě bylo deklarovaným cílem zničit íránská jaderná zařízení. Vzhledem k íránské snaze o co největší utajení celého jaderného programu, se ovšem tato zařízení nacházejí na těžko přístupných místech, navíc desítky metrů pod zemí. Izraelská, ale ani žádná jiná armáda na světě s výjimkou americké, na jejich destrukci nemá dostatečně silné střely. O zapojení Spojených států do konfliktu se tak začalo hovořit už velmi krátce po jeho vypuknutí.
Prezident Donald Trump však ještě tři dny před útokem Íránu oficiálně stanovil dvoutýdenní lhůtu k zahájení rozhovorů ohledně budoucnosti jaderného programu. Jak ale bývá jeho dobrým zvykem, o pár dní později bylo vše jinak, a Spojené státy na Írán zaútočily ještě ten samý týden.

Nabízí se ale otázka, zda Trumpova administrativa neměla útoky na Írán v plánu ještě mnohem dříve. Načasování izraelských akcí a následná americká podpora totiž až nápadně připomíná začátek Suezské krize z roku 1956. Tehdy Spojené království a Francie chtěly získat zpět kontrolu nad Suezským průplavem, který byl předtím znárodněn Egyptem pod vedením prezidenta Násira. Obě země se tajně dohodly s Izraelem, že jako první napadne Sinajský poloostrov, a ony mu následně oficiálně přijdou na pomoc. Tehdy se tak stalo za velké nelibosti Spojených států i Sovětského svazu, jež všechny tři útočící státy donutily, aby se z území stáhly.

Trump možná zvolil podobnou zástupnou taktiku-obnovená jednání o íránském jaderném programu, jež začala letos v dubnu, totiž již delší dobu nešla podle jeho plánů. 12. června navíc Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) oznámila, že se na území Íránu údajně vyskytuje rekordní množství vysoce obohaceného uranu (až 60 %, přičemž od této výše je poměrně jednoduché dostat se k 90 % potřebným k sestrojení jaderné zbraně). Írán přitom už na jaře během vyjednávání odmítal jak americké požadavky na skoncování s obohacováním uranu, tak na zničení současných zásob.