Už jste si někdy řekli, že svět se v kravskou prdel obrací a zcela pozbyl zdravý rozum? No, já jo. Ausgerechnet poslední dobou mi takové myšlenky šmrdlají v hlavě často.
Vždycky jsem si myslela, že být ženou je skvělá věc. Máme intuici, sílu, empatii, slzy a laní oči, umíme multitasking jako nikdo jiný, a navíc dokážeme přežít i týden, plný hormonálních výkyvů, bez toho, abychom někoho zavraždily (v menopauze se týdny plynule mění na roky a nože před námi nikdo z kuchyně neschovává). A ačkoliv jsem půl pracovního života strávila skoro v čistě pánském klubu, v uniformě a se zbraní za pasem, nikdy, opravdu nikdy jsem se necítila muži diskriminovaná. Proč? Protože jsem věřila, že máme stejné příležitosti, a pokud ne, můžeme za to bojovat.
Až doteď.
Nedávno jsem si uvědomila, že se začínám za to, že jsem žena, stydět. A ne, nemluvím o tom, že 55 plus, to je pěknej hnus, bejvala jsem kus. Mluvím o tych bulatych, jak chleba kulatych babách (přeloženo: úplně blbých ženských), které bůhví proč mluví za nás všechny ostatní:
- Adamová a Pekarová ve dvou svetrech
- Černochová s tankem v kabelce a stíhačkou na tričku
- fanatička made in EU Jourová
- jaderná baba Drábová, co senilní nebo infantilní, to přijde na to
- politicky momentálně zavostalá Richterová
- na Slovensku citlivo vnímajúca Čaputová
- jednotka tuposti DPH Remišová
- hysterická Kolíková - Mária, ty si ten podvod spáchala!
- gaťková Cigániková, čo behá po parlamente bez topánok a v červených majtkách a v neposlední řadě
- mladá a krásná Danuše s notýskem, která je parodií na ženy a ženství tak nějak komplexně
A víte, co je nejhorší? Chyba není v nich. Chybou je, že jim dovolujeme za nás mluvit.
Já prostě nechci, aby za mě mluvila krvelačná ministryně války se stíhačkou na tričku a mávající cizí vlajkou. Červená, modrá a bílá, jsou barvy země mé... jsme se učili zpívat už v první třídě. Když slyším naši hymnu, mám husí kůži a slzy v očích. A nejsem sama, kdo cítí hrdost na to, odkud pocházím. Jsem Ostravačka do morku kostí, miluji svou zem, vlast a rodinu a nikdy, ale opravdu nikdy, bych se nezaprodala cizím zájmům ani tak blbým gestem, jako je nápis na tričku. Já naopak dvacet let sloužila téhle zemi a každičký den si oblékala uniformu se státním znakem. A nosila jsem ji ráda, s respektem a hrdostí.
Kdysi kdosi řekl, že největší revoluce se neodehrávají na bitevních polích, ale v srdcích a myslích žen, které se odmítají podrobit. Pojďme na to! Já jsem PRO.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
