Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, ustavující schůze a v rámci ní zejména volba předsedy Sněmovny je ústavním aktem, který je úzce provázán s ústavními akty následujícími, protože až se ustavíme, tak vláda je povinna podle ústavy podat demisi a následně prezident republiky jmenuje předsedu vlády, který vychází z výsledků voleb.

A nikdo nezpochybňuje, že to je reprezentant hnutí ANO, nikdo nezpochybňuje, že hnutí ANO vyhrálo volby a že má právo vládnout. Bývalo ale vždycky dobrou praxí, že pokud vítězná strana neměla, a to neměla nikdy, nadpoloviční většinu, takže vždycky oznámila nejenom veřejnosti, ale i Poslanecké sněmovně a zejména prezidentovi republiky, s jakou většinovou podporou ve Sněmovně vládnout bude, ať už bude vládou menšinovou, anebo vládou koaliční. Proto také bylo vždycky velmi dobrou praxí všech tří prezidentů republiky požadovat po vítězi voleb, aby prezentoval nějakým způsobem - většinou chtěli i podpisy, ale nebylo to nezbytné - aby prezentoval nějakým způsobem 101 a více hlasů, které jeho vládě umožní vládnout. Byla to praxe pana prezidenta Havla, byla to praxe pana prezidenta Klause a byla to praxe i pana prezidenta Zemana, v případě pana premiéra Sobotky i většinou Poslanecké sněmovny podpořené designované premiérky Němcové pan prezident Zeman vždy požadoval 101 a více podpisů.

V tomto případě poprvé prezident republiky od této praxe ustoupil, řekl, že nebude požadovat těch 101 a více podpisů, a tak vlastně nikdo z nás včetně veřejnosti jakoby neví, s jakou podporou bude vítěz voleb vládnout. Když už se prezident republiky ať už z jakéhokoliv motivu - myslím, že ten motiv můžeme hledat v brzkých prezidentských volbách, ale možná měl pan prezident i jiné důvody - když už se prezident republiky z nějakého důvodu rozhodl ustoupit od své vlastní dosavadní praxe a od praxe svých předchůdců, prezidentů Klause a Havla, tak se domnívám, že minimálně by tuto informace měla požadovat Poslanecká sněmovna, protože to je ten orgán, z jejíchž voleb vláda vychází a které se vláda České republiky po celou dobu svého mandátu zpovídá. Těžko tuto informaci vyžádat jinak než právě při volbě předsedy Poslanecké sněmovny. Předseda Poslanecké sněmovny totiž vždycky, a z logiky věci to tak vždycky bylo a bude, byl reprezentantem té většiny, která umožnila vládě vládnout a získat důvěru v Poslanecké sněmovně bez ohledu na to, zda to byla vláda menšinová, nebo vláda koaliční. 

My jsme mnohokrát ve veřejné diskuzi slyšeli, že přirozené právo na předsedu Poslanecké sněmovny má vítěz voleb. No, ono to tak nikdy nebylo v parlamentní minulosti a z logiky věci to tak ani být nemůže. Když si vezmeme těch sedm případů České republiky z minulých voleb, tak ve čtyřech případech předseda Poslanecké sněmovny nebyl reprezentantem vítězné strany ve volbách a ve třech případech byl.

Samozřejmě, že ta většina, která chtěla vládě zajistit vládnutí, se vždycky postarala, aby to byl reprezentant té většiny, ale rozhodně nikdy nebylo pravidlem, spíše naopak, že to byl reprezentant vítězné vládní strany. Dám takový nejtypičtější příklad, na který si dodnes česká veřejnost velmi vzpomíná. A to je příklad opoziční smlouvy z let 1998 až 2002, kdy volby vyhrála sociální demokracie Miloše Zemana a dohodla se o té podpoře své menšinové vlády s Občanskou demokratickou stranou Václava Klause.