Dalo by se i doplnit – učitelé učí oproti zahraničí málo hodin, ale nechci provokovat – je 16. června a je to těžká práce.
 
I když to zní blbě, veškerá produktivita školství – pochází z výše uvedených parametrů.
 
Komentář má být krátký, a tak se budu věnovat jen počtu hodin týdně a délce studia.
 
Není vůbec pravda, že čím více a déle se něco dělá, tím je to lepší. Například tenhle komentář píšu dvojnásobnou dobu než předchozí a není ani lepší, ani za něj nedostanu víc peněz. Když se někdo učil podání v tenise dva týdny a Tomáši Berdychovi to šlo skoro hned, bude ten první „hodnotnější“ hráč? Když někdo studuje vysokou školu 9 let a pobývá ve škole denně 9 hodin, znamená to, že má mít pak dvakrát větší plat než někdo, kdo stihl vystudovat za 4,5 roku?
 
České regionální školství má o dost blíže k těm devíti.
 
Počty hodin týdně:
 
Státní závazné osnovy (odborně „Rámcové vzdělávací programy“) předepisují obrovský počet povinných hodin. Na gymnáziích 32–34 hodin týdně. To je pro představu každý den 7 vyučovacích hodin, v pátek 5.
 
Neuvěřitelně drahé pro školy, zvláště když chtějí hodně hodin dělit, nabízet alternativy, volitelnost předmětů. Miliardy jsou fuč.
 
Pedagogicky velice podivné, pokud chcete učit pořádně – dát dětem domácí úkol – oni se na látku doma ještě mrknout … 7 hodin denně je strašných. Vede to k povrchnosti, řada předmětů musí být šizená, jen jakési udržování dětí ve škole.
 
A ještě se každý ministr chce zapsat do dějin – přidá hodinu tělocviku či povinný druhý cizí jazyk a podobně. Systém je napjatý k prasknutí.
 
Celková délka studia:
 
Můj dědeček končil studium na obchodní akademii v šestnácti (1917), můj otec jedenáctiletku s maturitou v sedmnácti (1958), já jsem maturoval v osmnácti (1988), současným středoškolákům je často ke dvaceti! A 80 % z nich jde studovat „vysokou“. Stát na to nemá. Ale hlavně proč? Průměrní maturanti umějí stále méně a méně, což není způsobeno upadající úrovní škol, ale strategicky tím, že za mého dědečka měl maturitu každý dvacátý, nyní 90 %.
 
A nijak to nezachrání ani deset státních maturit o pěti úrovních. Studenti jsou prostě průměrně slabší a při opuštění střední školy toho umějí méně. Logicky na menší penzum znalostí a dovedností potřebujeme spíš méně času nebo stejně. Určitě ale ne více.
 
Navíc si mladí lidé nyní pak i vysokoškolské studium hodně protahují, mezitím jedou rok na Nový Zéland sklízet jablka, pak pokračují postgraduálním studiem, blíží se třicítka a jsou pomalu věkově zralí na předčasný důchod.
 
Znovuzavedení devátých tříd v minulém desetiletí protáhlo základní a střední vzdělávání o rok a neexistují pro to jakékoli závažné pedagogické pohnutky. Základní školy mají s takzvaným II. stupněm (děti 11–15 let) beztak potíže, chybí jasná vize. Děti to cítí, zlobí více a učí se méně. Jejich ambicióznější vrstevníci již studují na víceletých gymnáziích. Dlouho trvalo, než školy vůbec tuto změnu strávily a dokázaly smysluplně roztáhnout svůj vzdělávací program. Současný průměrný deváťák umí ale naprosto to samé, co uměl před tím průměrný osmák. A není toho bohužel často mnoho.
 
Školství potřebuje po letech „reforem a projektů“ naopak škrtání a rušení. Potřebuje racionalitu, ne velké vize, a při vší obtížnosti – potřebuje taky trochu produktivity. Aby se třeba mohly zvýšit ty učitelské mzdy.