Principem by mělo být, že podniky, které přijdou díky sankcím o odbyt svých výrobků, a proto budou muset omezit výrobu, nepropustí svoje zaměstnance, ale sníží jim pracovní úvazek. Rozdíl od krácené do celé mzdy, prý 30%, dorovná stát za předpokladu, že se zaměstnanci budou po odpovídající dobu vzdělávat.

V současném „sankčním“ období je jediným důvodem tohoto zásahu do vztahu zaměstnanec-zaměstnavatel to, že sankce nezpůsobil ani jednotlivý zaměstnanec, ani jeho zaměstnavatel, ale sankce vyhlásila EU, jejíž jsme členem, a tudíž jsme se přidali. Toto „spásné“ řešení vzaly za své hlavně odbory.

Jak bude takové opatření vypadat v praxi? Jak stát bude kompenzaci proplácet? Jak bude zjišťovat a ověřovat, který podnik, jak a kolik je postižen? Rozlišení primárních a na nich závislých, tedy sekundárních žadatelů, také nebude snadné. Někdy jsou naše podniky dodavateli komponentů pro finální výrobky v zahraničí, jak tady bude probíhat identifikace?  Závislost pracovníků na objemu výroby v manuální oblasti bude více zřejmá, ale jak s pracovníky administrativními? A jaké si budou rozšiřovat vzdělání, aby je dotující stát uznal? Vznikne nová státní agentura, která bude za rekvalifikace odpovídat? A co s tím vším kolotočem, až sankce pominou?

Kromě mnoha organizačních otázek se nabízí ještě jiný problém: tato situace bude velmi nahrávat tomu, aby zaměstnavatelé hledali cestičky k co nejrychlejšímu uznání a uhrazení svých nároků. Kdo bude v danou chvíli zvýhodněn, je jasné: velké podniky, kde by mohly hrozit odborářské protesty. Svoji roli budou hrát i známosti a na korupční prostředí máme zaděláno.

Uznávání kompenzací bude složité. Vše bude placeno ze státního rozpočtu, to je z kapes nás všech. Administrace nějakou státní institucí vše ještě prodraží. A jak už bývá u státních institucí zvykem, i když příčina pomine, instituce zůstává. Budeme ji platit dále? Nebude v konečném výsledku realizace Kurtzarbeitu dražší než oněch 30% platů některých zaměstnanců z některých podniků?

Nechci se pouštět do rozvíjení zásadnějších souvislostí. Ale pokud by stát nedopustil tak vysokou cenu práce, pokud by zaměstnancům nechal v jejich peněženkách více peněz, měli by rezervu na těžší dobu. Pokud by vůči zaměstnavatelům byl uměřenější ve stanovení výše daní (předpokládám, že i celoživotní politici vědí, kdo tento stát živí), je možné, že by se tato složitá situace vyřešila bez zásahu státu na ose zaměstnavatel-zaměstnanec.

I Tomáš Baťa, aby nemusel v době krize propouštět, snížil zaměstnancům plat na 50%. Nebyli nadšení, ale pochopili to. Pro některé podniky, které se pracně etablovaly na ruském trhu, jsou následky uvalených sankcí obdobou tehdejší krize!