Ať je na tom dobře nebo špatně, ať má takovou nebo onakou vládu, je to má vlast. První vlna předků dnešních Čechů přišla odkudsi z Ukrajiny někdy mezi lety 515-545. Prostor to byl vždy exponovaný, ale zdejší Slované se uměli bránit. Ostatně obsadili všechny černozemní půdy široko daleko. Když ještě Německo sahalo až k Ostravě, prohodil Masaryk, že na to, abychom pochopili, čí dějiny jsou největší, stačí prostý pohled na mapu.
Náš stát má kontinuitu od devátého století, je starší než Svatá říše římská, než francouzské nebo anglické království a Praha má v evropských dějinách jedinečnou pozici: jen v případě Paříže se národní dějiny utvářely z jednoho centra po celou dobu národních dějin. Smetana v Libušině proroctví podal docela dobrou sumu našich dějin: Přemysl II., Karel IV., husitská revoluce s jejím odhodlaným bojem za hodnoty, později uznané jako všelidské, Jiří z Poděbrad, svého století větší, ale pak přestává vidět. Smetana nechtěl o Habsburcích lhát. Ale i za nich příběh českých dějin trval. Prohra české reformace, exulanti na čele s Komenským, rekatolizace Čech a barokní misie, účast Čechů v boji s Turky, selská povstání, národní obrození, které bylo tak úspěšné, protože to bylo široké hnutí tažené zdola. A pak už navazuje nová doba, k níž patří i industrializace českého prostoru, vznik organizovaného dělnického hnutí, vznik Československa, porážka fašismu a čtyřicet let pokusu o socialismu, jeho rozklad a porážka. A restaurace kapitalismu. Břemeno dějin je i v českém případě velké.
Ale co nás drželo po celá staletí nad vodou, to byla vůle k tvorbě, kulturní tvořivost, která znamenala šaldovsky postupné posouvání hranic možného. Palacký pravil, že kdykoliv jsme vítězili, bylo to silou ducha. A porážky jsme uměli měnit ve vítězství, v nový začátek. My Češi jsme jako Vančurův kníže Břetislav. Rosteme svými vítězstvími i porážkami. Jsme si vědomi svých slabých stránek a chyb. A současná ubohost české politické reprezentace, která je selháním a vyvanutím polistopadových „elit“, není v žádném případě konečným slovem našeho národního příběhu. Nebojme se Evropy. Jsme její součástí a lidé tam dobře rozlišují mezi českým národem, jehož kulturu oceňují a politickou reprezentací.
Psali jsme:
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
