Včera jsem navštívil jednání komise životního prostředí Prahy 4. Na programu byla totiž protipsí vyhláška, o které jsem shodou okolnostínedávno psal. Jako obvykle to bylo velmi poučné.

Dozvěděl jsem se, že žiju v nějaké paralelní realitě, ve které mohu bez obav chodit venku, aniž by mé zdraví ohrožoval cizí pes, aniž by můj pes někoho napadal a aniž by se jím někdo cítil být ohrožen na životě. Vedle toho ale očividně existuje ještě nějaká jiná Praha 4, jejímž ulicím vládnou smečky zdivočelých psů napadajících kdekoho, doprovázené agresivními jorkšíry na dlouhém navíjejícím vodítku, kteří bez dozoru plaší v křoví ježky, zakusují se kolemjdoucím do lýtek, nebo alespoň nataženou šňůrou vytvářejí nebezpečnou překážku na cyklostezce. Matky mají strach o své děti a ven raději vycházejí jen v nejnutnějších případech.

Naštěstí ale na radnici sedí uvědomělí muži a ženy, kteří všechny ochrání. Ochrání mě před útočícími psy, všechny děti, které by můj labrador mohl jednou zakousnout, a v neposlední řadě i labradora samotného, protože ve smyslu zákona o týrání zvířat je třeba zamezit tomu, aby ho přepadl cizí pes. Ochrání ho tak, že ho dá povinně na vodítko, a to včetně bezproblémových míst, kde posledních osm let chodil bez problémů volně bez sebemenšího náznaku jakéhokoliv incidentu. Je však třeba myslet na psychiku matky s dítětem, které vodítkování psů konečně zbaví nočních můr.