A to za situace, kdy se Petr Pavel má stát předsedou Vojenského výboru NATO a kdy generální tajemník Aliance konstatoval, že minulý rok byl černým rokem pro bezpečnost Evropy. Tyto spory dokonce považuji za jisté bezpečnostní riziko, protože odhalují přinejmenším nedostatky v komunikaci a rozdílné pohledy na budoucnost naší armády. To, že si ministr obrany s NGŠ nerozumějí je zřejmé již mnoho měsíců. Nicméně bych nesouhlasil s novinářem Janem Gazíkem, který hovoří o dvou silných osobností jako o dvou kohoutech na hnojišti. Zákony totiž přesně stanovují jejich vzájemné kompetence.

Předně platí, že platné zákony i ústava jasně definují, že ozbrojené síly ČR jsou pod demokratickou kontrolou a pod civilním řízením. Vrchním velitelem armády je pan prezident, a to přesto, že se do poslední novely zákona o ozbrojených silách podařilo armádě vložit  ustanovení, že náčelník GŠ AČR armádě velí. Tady chci připomenout, že bylo chybou, že se bývalý NGŠ Vlastimil Picek, stal ministrem obrany. Nikoliv z důvodu odbornosti, ale právě z pohledu omezení civilní kontroly a řízení naší armády. Ono totiž plíživé posilování armády na úkor civilního řízení probíhá již delší dobu. Připomenu doposud nedokončenou integraci GŠ do struktury ministerstva obrany, takzvanou „afghanizaci“ armády, kdy celá činnost i modernizace AČR byla podřízena zahraniční misi ISAF, rozdílný pohled na Koncepci výstavby AČR, zapojení vojenských jednotek do střežení muničního areálu ve Vrběticích či problematické požadavky v rámci akvizičních procesů.