Nicméně je dobře, aby čas od času byla připomínána podstata politiky jako takové.

Politika jako správa věcí veřejných není nic jiného, než nakládání se společným majetkem občanů pomocí volených zástupců. A je zodpovědností politických stran a hlavně voličů, komu že dají svoji důvěru. Z pohledu české veřejnosti a s ohledem na 25. let od sametové revoluce, která ne všem občanům přinesla pouze pozitivní změny, se stala česká politika nedůvěryhodnou či dokonce opovrženíhodnou. Nemalou měrou k tomu napomáhají sdělovací prostředky, které v touze za senzací a udržení si sledovanosti předkládají široké veřejnosti negativní zprávy. Taktéž naše inteligence poněkud zaspala svojí nekritičností a velmi slabou politickou angažovaností. Ale největší díl odpovědnosti za současný stav mají politici samotní.

Každá politická strana má svůj program a své ideály, které by ji měly odlišovat od svých politických konkurentů. Tento politický program oslovuje různé vrstvy obyvatel, kteří v něm nalézají obhajobu svých zájmů. A tady je zřejmě podstata problému krize důvěry, kdy občané jakoby ztratili pojítko mezi svými zájmy a jednotlivými programovými prioritami. Proto se řada politických stran a v poslední době hlavně politických hnutí upíná k populistickým slibům a k velmi jednoduchým, ale o to více nereálným lékům na neduhy dnešní společnosti. Největší slabinou demokracie v České republice je depolitizace společnosti. Kdy politici sice budou voleni a nezáleží přitom na tom kolika voliči, ale nebudou mít praktický vliv na fungování veřejné správy. Politika jako rovnítko korupce a neschopnosti je demagogicky zneužívána pro rozklad politického systému a k nástupu klientelismu a oligarchie.