"Navzdory prohlubující se krizi vliv tradiční levice mezi dělníky paradoxně klesá. Tradiční levicové strany ani odbory zorganizovat nezaměstnané nedokázaly (nebo se o to ani nepokusily). Nezabírají ani mezi mladými zaměstnanci na dočasný úvazek, vystavenými sestupné mobilitě." "Zaměření na pracoviště" - a "slovník třídního boje" - s mentalitou těch, kdo "přišli o práci či životní perspektivy, prostě nerezonuje".

Rozčarování se tak koncentruje hlavně kolem "zradikalizované střední třídy". Především v řadách "zaměstnanců veřejného sektoru i těch, kdo se v tom soukromém živí na vlastní pěst". Kdo "aspirují na mobilitu nahoru, na kterou v minulosti dosáhli, teď jim však dochází, že jim ji zablokovaly úsporné programy, prosazené pravicí i sociálně demokratickými stranami". Pro tyto vrstvy je však "tradiční levice jednak radikální až moc, protože chce kapitalismus svrhnout" - a "na to, aby změnu byla s to prosadit, zase od moci až příliš daleko".

"Zradikalizovaná střední třída, frustrovaná zradou sociální demokracie a vystavená sestupné mobilitě, je dezorientovaná a fragmentovaná. Mnohdy se zapojila do amorfních pouličních protestů; jindy, většinou jen načas, do alternativ tradičních pravicových stran." Na "brutálních škrtech pracovních míst, nejistotě a sestupné mobilitě" však nezměnila jedním ani druhým zhola nic.

"Střední třída" se cítí ukřivděná hlavně tím, že "se jí upírá možnost vzestupné mobility pro ni samu i její děti". Že "její zájmy zradili její někdejší lídři z řad ´umírněně progresívní´ sociální demokracie". To jediné, po čem prahne "radikálně", je "výtah sociálního vzestupu, o nějž přišla". A v podstatě jen to, že ji "krize někdejšího statusu zbavila", je i příčinou "averze, již pociťuje k vládnoucí moci".

V čem tkví živná půda "nelevicové levice"

Je to "radikalismus z nostalgie". Snahy o "restauraci sociálních dávek a růstové politiky Evropské unie". "Reminiscencí na rostoucí životní standard a ´sociální inkluzi´, které se teď jejich dětem upírají." Ztrátu své někdejší prosperity bere tím hůř, že žila a žije dodnes v nezlomném přesvědčení, že se jí domohla "zcela po zásluze". Tím víc se pídí po "praktické, specificky definované a vládou sponzorované politice, která by jí někdejší prosperitu vrátila". Rubem je úporná snaha "předejít vlastní proletarizaci". Podobné "sociální aspirace" se ovšem s "politikou tradičních levicových stran" míjejí velkým obloukem.