Paní ministryně dokázala v rozhovoru dokonale odkrýt svůj extrémně levicový „pohled na svět“, své uvažování o roli státu, nazírání na trh, na podnikatele, zaměstnavatele, každého z nás. Protože má paní ministryně aktuálně vliv a moc toto své vidění světa uvést do reality, neměl by rozhovor nechat klidným nikoho od liberální pravice až po umírněný „levý střed“.

Po přečtení rozhovoru by člověk neznalý českých poměrů mohl nabýt dojmu, že žijeme téměř v podmínkách tvrdého „dickensovského“ kapitalismu, kde zaměstnanci nemají nebo neumějí využít vůči zaměstnavatelům svých práv, neexistuje ochrana zaměstnanců v případě propuštění, zaměstnanci si nemohou dovolit marodit a celý sociální systém je kvůli pravicovým vládám v rozkladu.

Fatální problém

Paní ministryně se v rozhovoru hlásí k silnému sociálnímu státu, který k nám dle jejích slov kulturně patří a silný má být proto, aby dokázal zachytit člověka v potížích. Aniž bych chtěl paní ministryni chytat za slovo, už použitá terminologie dokládá, jak o sociálním systému uvažuje. Fatálním problémem všech rozbujelých sociálních systémů zhýčkaných evropských zemí je přece právě ta skutečnost, že sociální systém člověka v nesnázích „zachytí a už nepustí“, namísto toho, aby fungoval jako trampolína, která se snaží člověka vrátit do normální situace, kdy přestane být závislý na státu.

Často nemá takový člověk k návratu do normálu ekonomickou, ale ani psychologickou motivaci, neboť se z něj – terminologií dnešní sociální politiky – už nestává sociální případ, ale (politicky korektně) klient sociálního systému. Je-li někdo klient, pak má přirozeně nároky. S tím se ruku v ruce vytrácí důraz na výkon a celá společnost se stává takzvaně nárokovou. Zamyšlení nad tím, že štědré a přebujelé evropské sociální systémy jsou jednou z hlavních příčin migrační krize, v rozhovoru nenajdeme už vůbec.