V souvislosti s pokusem o vojenský převrat v Turecku se objevily v médiích informace, že NATO žádné převraty, puče, diktatury nepřipustí, neboť respektuje výsledky svobodných voleb a vůli občanů svých zemí. Že členské země NATO přece musí stát na vrcholu demokracie a zajišťovat mír a svou bezpečnost.
Historie je ale nemilosrdná a ukazuje, že tomu tak je jinak. Jak by mohlo být tedy v NATO od 1949 Portugalsko, kde vládl až do roku 1968 diktátor Salazar? Za jeho vlády začala v roce 1961 válka v Angole nebo v roce 1963 v Portugalské Guineji, o rok později se rozhořel další koloniální konflikt v Mosambiku. Všechno to byly portugalské kolonie… A domácí prostředí také „demokracií“ zrovna neoplývalo. Všemocná tajná policie PIDE likviduje opozici, perzekuuje levici včetně komunistů, v roce 1965 dokonce likviduje jednoho z opozičních vůdců - generála Humberta Delgada. Starostlivost začalo NATO projevovat až po uvolnění situace - jeden z vysokých hodnostářů NATO tehdy řekl: "V Portugalsku se vytvořila choulostivá situace, vyvolaná účastí komunistů ve vládě. A je proto logické, že proti tomu musela být učiněna příslušná opatření."
Puč proběhl i v další členské zemi NATO, v Řecku, které do NATO vstoupilo v roce 1952. 21. dubna 1967 tam skupina důstojníků provedla vojenský převrat, nastolena byla pravicová vojenská diktatura. Rozpustila všechny existující politické strany a začala věznit své oponenty, především komunisty, ale i liberály, značná část byla odvlečena do koncentračního tábora na ostrově Jaros. Vláda vojenské kliky skončila až 23. července 1974.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV