Tak nám naše demokracie skutečně dozrála do žaludečních vředů. Po pětatřiceti letech, co KSČ předala moc bez jediného výstřelu a jediné kapky krve, vzdala se vedoucí úlohy a distancovala se od minulosti, dostala od naší hodnotové politické věrchušky milý dárek. Zákaz propagace komunismu… Přišlo to ve chvíli, kdy na Hradě sedí bývalý komunistický rozvědčík, vrchním prokurátorem byl Igor Mříž, než se rozhodl raději s touto vládou nespojovat svou budoucnost, a hlasitými propagátory jsou Danuše Nerudová, rozená Peslarová, a Martin Exner, syn Václava Exnera…

Po pětatřiceti letech dospěla demokracie do stavu, kdy si myslí, že proti komunismu konečně zvítězí tím, že zakáže srp a kladivo. Už se nesnaží zvítězit silou myšlenky, silou lepšího názoru, silou plnější ledničky, silou otevřených hranic nebo silou vyspělejší ekonomiky. Dospěla do stavu, kdy jí zbývá už jen nejtupější a vždy neúspěšná síla inkvizice. Rozmáhá se nám tady nebezpečná myšlenka a my jí budeme čelit tím, že ji lidem zakážeme… Svatá prostato! Nic se od Husa a Galileiho nenaučili.

Všimněte si, že se zákazem komunistických symbolů přišla naše hodnotová vláda přesně ve chvíli, kdy jsme dospěli do našeho snědeného krámu. Přišli s tím ve chvíli, kdy lednička přestává být plná, kdy Německo není žádná zaslíbená země, kdy lidé pracují, ale nevydělají si tím na slušné živobytí, kdy se Evropská komise chová hůř než sovětské politbyro a kdy máme posílit světový mír neutuchajícím zbrojením, proti kterému byly Brežněvovy požadavky vlastně směšně malé.