V historii dávnověké i té novější jsou tzv. politické vraždy, atentáty apod. něčím, co sice nemění hlavní vývojovou, dějinnou tendenci, ale hodí se např. vládnoucí politické elitě k zastrašení protivníka (zejména domácího), je jistou mírou manipulace s veřejným míněním, prosazuje zájem určitého politického a zájmového uskupení, může zastřít některé hlavní záměry a cíle apod. Především ale není řešením situace, jež bývá obvykle příčinou a také důsledkem. Vcelku je taková politická vražda ukázkou sice silového, násilného, možná „šokového“ zastrašení, ale jinak „neumětelství“, na něž může vsadit jen politická moc, která si není zcela jistá svou pozicí v kontextu dalších aktivit, konfrontací na domácí i zahraniční politické scéně, podléhá vlastnoručně vytvářené iluzi s krátkodobým efektem, že společnost lze spoutat, resp. upoutat psychologickou hrou, která však má „materializované“ provedení a připraví o život jednotlivce, nedokáže ale čelit dalším rizikům z toho plynoucím – prostým a nezpochybnitelným faktům, na které veřejnost čeká, kdo byl ten, kdo stiskl spoušť, zda jednal jen v zájmu svém, nebo naopak byl pouze zneužit v zájmu jiných, sdělit důvody, proč se tak stalo a potvrdit nebo vyvrátit domněnky o tom, že se tak stalo právě tomu nebo onomu atd.

Nechci vytvářet jakékoliv „pochybné“ scénáře“ o smrti politika Borise Němcova. Vnímám to nejen jako neúctu ke zmařenému životu člověka, ale především se tím posiluje tzv. manipulativní stránka celé záležitosti, o níž v tuto chvíli, v tomto konkrétním případě vraždy politika Němcova, není pochyb, a je zřejmě jedinou jistotou.

Chci však uvést některé, na první pohled možná odvislé skutečnosti spojené s podobným děním posledních - řekněme - více než deseti let v životě nejen ruské společnosti.

V prvé řadě fakt, že po tzv. 11. 9. 2001, tedy po tragických útocích v USA, při nichž zahynulo téměř 3000 lidí, to byla právě hlava ruského státu V. Putin, kdo podpořil protiteroristickou strategii vyhlášenou tehdy americkým prezidentem G. Bushem. A bylo by přitom spíše krátkozraké si myslet, že tak neučinil právě s ohledem na dění domácí, s nímž byla jeho kariéra a prezidentování spojeno, tedy s čečenskou válkou. A dále - dodnes je nemálo nevyjasněných skutečností spojovaných s touto válkou a s tím, jak se např. řešil atak na moskevské divadlo Na Dubrovce v říjnu 2002. Pamatuji se na otřesné záběry z místa činu, kde teroristický akt ze strany čečenských ozbrojenců a použití blíže nespecifikovaného plynu (130 obětí) ruskými speciálními silami ukončil životy 170 lidí. Nezpochybňuji zde zásah proti teroristickým aktům, jen upozorňuji na fakt, že jde o jen část celkového pohledu na tyto a podobné události. A to především v tom smyslu, že „26. října v pět hodin ráno byl do budovy divadla vpuštěn nespecifikovaný plyn. Později se z moči a šatů zasažených zjistilo, že jde o pravděpodobný derivát fentanylu. Plyn měl včasným uspáním zabránit teroristům v odpálení náloží. Rukojmí a teroristé byli před odčerpáním plynu vystaveni jeho působení půl hodiny, což nepřežilo na 130 civilistů.