To nejcennější je zachování demokracie a svobody v naší zemi, dostupných, kvalitních a bezplatných zdravotních, sociálních a vzdělávacích služeb pro lidi. A rovněž důstojných podmínek zaměstnanců hodných 21. století v měnící se Evropě a světě. Ne, to není málo.

Od října jsme v opozici. Ano skutečně jsme. V posledních týdnech mám pocit, že se na to zapomíná, či snad úplně zapomnělo. Ve sněmovně jsme patnáctihlavým klubem, šestým na volební pásce, v senátu klubem nejsilnějším, ale od října také opozičním.

A vedeme poměrně vášnivou debatu o tom, co je lepší. Zda opozice, nebo vláda.

Správná otázka stojí ale jinak: „Čeho jsme pro naše voliče dosáhli za takřka sedm měsíců v opozici? Jak naplňujeme jim slíbený program? Kdo nebo co nám znemožňuje bránit to, co hájíme 140 let?“

V podstatě jediným celostátně viditelným tématem je návrh poslanců na znovuobnovení nemocenské v prvních třech dnech nemoci. A bylo by tomu tak i nebýt vyjednávání o vládě a nepřekročitelné podmínce sociální demokracie? Je snad zlepšení životních podmínek čtyř milionů zaměstnanců a konec trestání za nemoc málo?