Eurozóna žádnou optimální měnovou oblastí není, i když se projekt zaštiťoval teorií ekonoma Roberta Mundella, který za ní dostal v roce 1999 Nobelovu cenu. Náš kontinent je příliš různorodý a sešněrování všech pod maastrichtská kritéria ke konvergenci nevedlo. Naopak rozdíly mezi evropským Jihem a Severem jsou větší než kdykoli dřív a lidi na jihu se bouří.

Nový řecký premiér Alexis Tsipras nezklamal hned první den ve funkci, když přijal ruského velvyslance a pak se tvrdě distancoval od společné pozice EU varující Rusko před novými sankcemi. To ovšem skoro zaniká v debatě o budoucnosti Řecka. Dohodne se rozložení splátek dluhů, anebo země eurozónu opustí?

Je to naše měna, ale váš problém

Zajímavá je osoba nového ministra financí. Proti očekávání se jím nestal kovaný marxista a Tsiprasův poradce John Milios, jenž šokoval návrhem na svolání konference, která by Řekům většinu dluhů odepsala s tím, že jako precedens uvedl konferenci v Londýně, která v roce 1953 prominula dluhy poraženému Německu. Stal se jím Yanis Varoufakis, keynesiánský ekonom, jehož nedávné vyjádření –  „do eurozóny jsme vstupovat neměli, ale když už tam jsme, není důvod odcházet dobrovolně“ – může osvětlit, s čím Řekové na jednání přijdou.

Varoufakis není neznámý ani českým čtenářům. Loni tu vyšla jeho kniha „Globální Minotaurus“, která interpretuje příčiny krize z roku 2008. Klíčovou roli v jeho konceptu hrají USA, jejichž politika finanční pomoci (Marshallův plán) vytvářela po válce hlad po americkém zboží, který vedl k vytvoření velkých obchodních a rozpočtových přebytků. Tyto přebytky byly reinvestovány v zahraničí, což vedlo k hospodářskému zázraku v Německu a Japonsku, ale také k jejich závislosti na exportu. Krizí na přelomu 60. a 70. let se situace změnila, americké hospodářství se propadlo do obchodního i rozpočtového deficitu a Nixonova vláda rozhodla o odchodu dolaru od zlatého standardu.