Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

pokusím se stručně uvést novelu jako zástupce 53 předkladatelů tohoto zákona. Určitou souhrou okolností jsem se stal tedy zástupcem předkladatelů, ačkoli to, co budu prezentovat, je vlastně výsledkem jednání a nějakých nalézání kompromisů ještě minulého volebního období, u kterého jsem nebyl osobně přítomen. Já jsem paradoxně spíše pachatelem toho původního zákona, který zrušil Ústavní soud.

Většina z vás ví, o co se jedná. Je to novela, která reaguje na ústavní nález ze dne 11. 2. 2020 číslo jednací 38/17, který odložil vykonatelnost k 31. 12. 2020. To znamená tento ústavní nález zrušil předmětnou část zákona a dal zákonodárcům možnost, aby do 31. 12. 2020 sjednali nápravu a upravili tu vzniklou díru v zákonu o střetu zájmů. Bohužel v předchozím volebním období se nenašla dostatečná shoda na tom, aby byla přijata novela. Ačkoli došlo k jednání na půdě ústavněprávního výboru a k přijetí kompromisního znění, tak následně došlo k načtení dalších pozměňovacích návrhů, tu debatu se nepodařilo ukončit a celý ten zákon skončil neprojednán ve třetím čtení.

Podstatou je, že Ústavní soud trvá na tom, že musí být výslovné zakotvení požadavku předchozí žádosti o nahlížení do Centrálního registru oznámení u všech kategorií veřejných funkcionářů, tedy nikoliv pouze u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 2 zákona o střetu zájmů, jak je tomu dle současné právní úpravy. Zrušení předmětných ustanovení, která blíže konkretizovala rozsah nahlížení do centrálního registru oznámení u jednotlivých kategorií veřejných funkcionářů odůvodnil Ústavní soud nepřípustným zásahem do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů, který selhal v testu potřebnosti takového zásahu, tedy v rámci širšího testu proporcionality. Podle Ústavního soudu by měl přístup k údajům s oznámením být podmíněn žádostí o nahlížení do Centrálního registru oznámení u všech veřejných funkcionářů. Je nutno zmínit, že Ústavní soud s ohledem na vázanost petitem návrhu zrušil pouze ustanovení 14 b) odst. 1 písmeno a), b) a c); tedy ustanovení, která vymezují rozsah nahlížení do centrálního registru, a nikoli ustanovení § 13, odst. 3, které zakládá subjektivní právo nahlížet na oznámení evidovaná v Centrálním registru oznámení i bez předchozí žádosti, a které napadeno nebylo. Ale z argumentace Ústavního soudu přitom je zjevné, že tento shledal protiústavní právě ten § 13 odst. 3.