Mnozí z těch, kteří tehdy před sedmnácti lety hlasovali pro vstup (mezi nimi jsem byl tehdy i já) poznali, že se dopustili obrovské chyby. Naletěli na propagandu, která nás měla dostat do EU za každou cenu. Poměrně vágně formulované a prezentované ekonomické aspekty evropského projektu, tedy zejména volný pohyb osob, služeb a kapitálu, fungovaly jako zářivými barvami vykreslený reklamní leták. Realita, která se skrývá za reklamními slogany, však mnohdy bývá jiná, méně barevná a méně jásavá.

Tak například pojem volného trhu měl spíše jen zamaskovat jiný, reálnější pojem, který je nedílnou součástí evropského projektu: společný či vnitřní trh, jehož náplní je sjednocení, glajchšaltace, unifikace, svázání výroby nekonečnou řadou nesmyslných a zhoubných regulací – které v součtu znamenají zaostávání Evropy za zbytkem průmyslově a technologicky rozvinutého nebo prudce se rozvíjejícího světa. Pojem volného pohybu osob pak maskoval past v podobě cesty k omezení integrity a imigrační politiky jednotlivých členských zemí, což se naplno projevilo před několika lety při migrační krizi. Zářivá myšlenka společné evropské měny, které jsme naštěstí zatím ušetřeni, jakási snaha o napodobení velikosti a významu amerického dolaru, se ukázala jako smrtelná past pro země, které do ní neopatrně spadly, a učinila z mnohých z nich jakýsi ekonomický protektorát Evropské centrální banky, bez reálné možnosti se z tohoto pořízeného postavení vymanit. A to není zdaleka všechno.

Minimálně dvě události odkryly principy Evropské unie zcela dokonale tak, že její zastánci, a je jich samozřejmě stále víc než dost, musejí vynaložit obrovské úsilí, aby celou myšlenkovou konstrukci udrželi pohromadě a přesvědčili sami sebe i své okolí, že EU je největším dobrodiním, kterého se nám dostalo. První událostí je evropské „řešení“ ekonomické krize, nesmyslná podpora nefungujících nebo špatně fungujících odvětví, kvantitativní uvolňování, snaha o sjednocení ekonomických pravidel na úrovni národních států.

Druhou je migrační krize, která kromě prakticky politických aspektů v sobě nese velmi důležitý aspekt morální: představitelé Evropské unie zcela nepokrytě zastávají altruistickou, sebeobětující morálku a aplikují ji na celou Evropu. Občané členských států se musejí obětovat, musejí se sklonit před údajnými nároky migrantů na západní blahobyt a styl života. Mají morální povinnost pomáhat, a Evropská unie tuto povinnost jasně reflektuje.

A jestliže jsme nevyužili migrační nebo ekonomické krize jako příležitosti k poučení a opravení svých omylů, další příležitosti na sebe nenechají dlouho čekat.