Kdo se někdy opravdu zamiloval, ví, že láska je slepá. Nevím o tom všem nic víc než to, co píší média. Což je v podstatě velmi málo. Prošlo ale kolem mne už tolik lidských osudů, že zkusím fikci. Fikci příběhu, který by jednou možná stálo za to zfilmovat. Nedělám si patent na správnost úsudku, a podotýkám, že vše je čistě má osobní fantazie, kterou někdo může nazvat příliš odvážnou. Ale kdo někdy skutečně miloval, pochopí…

Troufám si říct, že Petr Nečas nepatřil v mládí mezi sebevědomé muže. Byl velmi chytrý, patrně velmi zakřiknutý, a žádný rozený vůdce. Poctivě se učil, rodičům neodmlouval, poslouchal, a typově spadal mezi Mirky Dušíny. Díky křesťanské výchově možná považoval sex nikoli za požitek, ale za hřích, a partnerský vztah chápal jako zázemí a prostor pro výchovu dětí, na čemž pracoval a usilovně to řadu let plnil. Své úsilí věnoval práci a nic než práci, a v manželství rozhodně nehrál prim. Když kdysi dostal nabídku být ministrem, zeptal se napřed manželky, a pak odmítl. Prostě hodný, přizpůsobivý pracovitý chlap, tatínek více než manžel, kterýchžto vlastností jistě zneužívali i jeho straničtí kolegové. Petr to udělá, Petr mne podpoří, Petr mne nepodrazí… a ani nebude překážet. Nebýt Topolánkova živlu, který to naopak s testosteronem a sebevědomím přehnal, a Jany Nagyové, s níž se už tehdy tajně kamarádil, nikdy by se hodný a slušný Petr nestal premiérem.

Topolánek mu uvolnil místo v době, kdy ODS potřebovala podobného Mirka Dušína, a Jana Nagyová mu na rozdíl od manželky Radky v pravou chvíli řekla – máš na to, jdi do toho, jsi skvělý. Nejen milenec, ale budeš i skvělý premiér. Budu ti po boku, a spolu to zvládneme. A protože s Janou Nagyovou v tu dobu doháněl život, a s překvapením zjišťoval, že vášeň je úžasná a sex není hřích, a že nejen práce může naplňovat den, a že nemusí slyšet od ženy jen „na to nemáš“, „to raději nedělej“, „drž se radši zpátky“, ale naopak „jsi skvělý“, „vzrušuješ mne“, „myslím na tebe každou minutu“, „máš na víc“, „běž do toho, pomůžu ti“, zahořel skutečnou láskou k ženě, která v něm toto vše probudila. Naštvaný na svět a sebe sama, že tento život neuměl žít dřív. Petr Nečas začal tak jako padesátiletý prožívat to, co jiní mají dávno za sebou, protože to zvládli ve věku mladším. Proto vypadá trochu nepatřičně, když ve svém věku jako kluk drží dámu svého srdce za ruku a brání ji proti všem. Ano, mělo se to stát o dvacet let dřív. Jenže tehdy to nepřišlo. Tedy převážila odpovědnost, postoj poslušného chlapce svých rodičů, od kterého se jaksi očekává, že si „namluví“ podobné hodnou dívku, s níž bude mít několik dětí, nikdy se s ní nebude milovat jinde, než v manželském loži, a nějak tak především proto, že chtějí děti… Vášeň? Adrenalin? Sex kdekoli? Probůh, to ne… To přece není správné.

V padesáti však mužům dochází dopad ne toho, co udělali, ale co v životě ještě nestihli. Do života Petra Nečase, do té doby vzorného otce rodiny, který možná poznal za svůj život skutečně jen manželku, vpadla sebevědomá femme fatal, předvedla mu sedmý div světa, možná i několikrát, zahrnula ho vášní, sexem, pozorností, obdivem, a on se vedle ní stal – chlapem. Chlapem, který náhle nevidí sex ani jako hřích, ani jako povinnost, ale životní vzpruhu, a který s úžasem přijímá jak tu vášeň, tak ta slova „jsi skvělý“. Protože do této doby slyšel jen – jsi hodný, spolehlivý, ale raději se nikam nepleť.