Farmář z konce světa: Byl bych magor, platit za volbu prezidenta

„Nedělejte ze mě kverulanta, že nadávám na poměry u vás v Česku. Tak to není, ale své si říct můžu,“ sdělil ParlamentnímListům.cz na úvod Jaroslav Trombík, jenž farmaří nedaleko největšího města Nového Zélandu Aucklandu. O přímé volbě prezidenta ve vlasti ví, v tom, koho by volil, ale jasno nemá. Stejně se na volby prý vykašle.

Za letenku to nestojí

Postoj vlády k Čechům v zahraničí je prý přezíravý. Od roku 1989 se krajané dozvídají, že vláda dělá to, co si přeje většina občanů, ať už jde o nabývání občanství anebo volby v cizině. „Abych směl volit, musím se zaregistrovat na konsulátu v Sydney a letět tam z Aucklandu hodit lístek do schránky. Připadal bych si jako magor, platit za možnost volit prezidenta pět set dolarů a obětovat dva dny navíc, když podle nazírání většiny občanů vím, že by můj typ prozatím neprošel. Snad příští prezidentské volby budou vyspělejší, ale bude zázrak, jestli se jich dožiju,“ podotýká. Ostatně novozélandský dolar se pohybuje kolem šestnácti korun, takže oněch pět set dolarů je zhruba osm tisíc korun.

„Od mého útlého dětství byl prezident Tomáš Garrigue Masaryk nám mladé generaci vzorem. Jeho filosofické názory, jeho humanita a politická moudrost jsou pověstné. Proto mám při nynějším výběru kandidáta na příštího prezidenta problém. V Hovorech s Masarykem, které sepsal Karel Čapek je v odstavci úřad prezidenta uvedeno, že nejdůležitější je umět vybrat ty správné poradce, protože se na tyto místa hrne spousta dobrodruhů,“ vysvětluje s tím, že i současní kandidáti by si toho měli být vědomi.

Chyby Havla i Klause

Několik výhrad má i k prvnímu popřevratovému prezidentu Václavu Havlovi. „Měl jsem dost problém s jeho: nejsme jako oni. Jeho omluva sudetským Němcům mě pohoršila, poradci typu Zdeněk Jičínský či Jiří Pelikán konsternovali, sympatie s komunismem s lidskou tváří a amnestie vězňům, zatímco emigranti museli žádat o zproštění viny, protože ne všichni byli politickými uprchlíky, doslova naštvaly. Většina Čechů pochopitelně odpoví, že v roce 1989 byl tím nejlepším a z demokratického hlediska se to musí přijmout. Pětasedmdesát procent obyvatel Československa mělo tehdy nicméně záporný poměr k emigraci a jakýkoliv uchazeč z venku, byť i lepší, by neměl šanci,“ míní.

I současnému prezidentovi Václavu Klausovi leccos vyčítá. „Názory a činy úřadujícího prezidenta a jeho poradců v ekonomii, zahraniční i vnitřní politice jsou mi naprosto cizí, a proto je nebudu vůbec komentovat. Snažím se držet krok s dobou. Jsem na internetu, volám mobilem, cestuju co nejvíc, ale politické čachry v Česku, to mi hlava nebere. Češi jsou po dvacet let bombardováni negativy, jak v tisku, tak v televizi. Významné osobnosti mimo politiku se do médií nedostanou, a proto jsou naprosto neznámí čili nevolitelní. Myslím si, že je to škoda. Našlo by se jich dost, kteří by dokázali úspěšně reprezentovat vlast,“ pokračuje osmaosmdesátiletý muž.

Prof. Ing. Václav Klaus, CSc

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Vyhodili ho z vysoké

Při přemýšlení o prezidentech vzpomíná i na dospívání. „První světová válka trvala čtyři roky. Zahraniční skupina vedená Masarykem se musela dohodnout s domácím odbojem vedeným Karlem Kramářem. Shodli se a Masaryk byl zvolen prezidentem, i když měl cizinku za manželku. Dnes by proti tomu někteří protestovali a hrubě ho osobně napadali. Za německé okupace většina špiček české inteligence a hlavně vedení různých institucí, jako třeba Sokol, byla likvidována. Po návratu Edvarda Beneše byla situace v Československu naprosto jiná než před válkou. Hlavní pravicovou stranu agrární zakázali. Většina těch, co měli máslo na hlavě, protože kolaborovali, vstoupila do komunistické strany a nastaly kruté boje o mocenské pozice,“ vysvětluje, jak to vnímal.

Jeho generace se, prý stejně jako studenti po roce 1989, věnovala hlavně studiím. „Při prověrce na studijním oboru veterinář v roce 1949 jsem byl předsedou studentského spolku obviněn z asociálního smýšlení a egoismu. Že už jsem zemědělský inženýr, že si jenom studuju a nechci se zapojit do politického dění v zemi. Ani moje tvrzení, že budu společnosti daleko prospěšnější jakožto dobrý odborník, nestačilo a byl jsem i přes to, že jsem první státnice udělal na výbornou, ze školy jako vrah dělnické třídy vyloučen. Při návštěvě vlasti v roce 1973 mi bylo řečeno, že jsem měl smůlu, že bylo moje myšlení o dvacet let napřed,“ směje se s hořkostí.

Nečekaná vláda komunistů

Uchopení moci komunisty neočekával. „Při studijní cestě Švýcarskem o prázdninách v roce 1947 mě s kamarády ředitel jedné hospodářské školy, mimochodem plukovník v záloze, nabádal, abychom zůstali ve Švýcarsku, že nás čeká stejný osud jako Polsko a Maďarsko. Odporoval jsem argumentem, že u nás je a byla demokracie, silná střední třída a všeobecná vzdělanost. Očekával jsem, že v příštích volbách budou mít komunisté jen deset procent. Ředitel jen kroutil hlavou. Po půl roce jsme se ocitli pod vládou Kremlu. Od listopadu 1951 proto žiji na Novém Zélandu. Tady korupce skoro neexistuje a podniká se zde dost snadno. Lidé jsou tu na sebe poměrně slušní. Vyspělá demokracie,“ říká.

Prvních šest let na druhém konci zeměkoule ještě doufal, že se to v Československu obrátí a bude se moci vrátit domů. Pak už ne. „O novozélandské občanství jsem zažádal až po deseti letech. V roce 1973 mi nějakým nedopatřením na velvyslanectví ve Vídni vystavili vízum, přestože na Novém Zélandu mi ho vydat odmítli. Byla to dobrodružná a poučná návštěva, během níž jsem děkoval soudruhům, že mne donutili odejít a mohl jsem tak skončit na Zélandu. V roce 1980 mě i manželce vízum do republiky zamítli, proto jsme se s rodinou sešli v Polském Těšíně. V roce 1987 jsem obdržel formulář na uspořádání poměrů. Využil jsem možnosti povolení trvalého pobytu v zahraničí,“ dodává.

Ke komunistům nikdy

A tak vlastně Jaroslav Trombík, byť trvale žijící na od vlasti jednom z nejvzdálenějších míst, nikdy neztratil československé státní občanství. „Chtěl jsem ještě vidět svou jedenadevadesátiletou matku, neměl jsem problém s Československem, ale s komunistickou stranou. Tak jsem podepsal žádost o trvalý pobyt v cizině, dostal československý pas, kde bylo místo rodného čísla natištěno 00C, takže jsme museli s manželkou povinně vyměňovat patnáct amerických dolarů na den a spát jenom v hotelích pro cizince. Po revoluci jsem byl až do vystavení nového pasu cizincem,“ směje se.

Od roku 1990 prý prožívá každou novozélandskou zimu v Česku a pozoruje tuzemský materiální pokrok. „V myšlení ale bude třeba další generace, než se ztratí zloba nastřádaná ve společnosti během čtyřiceti rudých let. Vždyť na jedné politické přednášce nám v roce 1949 lektor vyškolený marxismu - leninismu v Moskvě říkal, že silnějšího nepřítele zdoláme tak, že mu v nestřeženém okamžiku bodneme dýku do zad. Není divu, že jsem se ke komunistům nikdy nenechal naverbovat,“ zakončuje své povídání o tom, že sice volit jako český občan může, ale kvůli informacím, že by musel ohledně volby prezidenta přeletět Tasmánské moře oddělující od sebe Austrálii a Nový Zéland, a kvůli ještě málo vyspělé demokracii v Česku, si to příští rok nechá ujít.

Exodus z Československa

K tomu je třeba dodat, že z ministerstva zahraničí přišlo ParlamentnímListům.cz ujištění, že i krajané si budou moci v přímé volbě zvolit prezidenta. Jen se stále dolaďuje systém voleb v cizině. Ostatně ohledně slavných Čechů v zahraničí vyšla v nakladatelství Labyrint zajímavá kniha Vzkazy domů. Jsou v ní příběhy lidí, kteří mezi lety 1848 až 1989 odešli do zahraničí. Jsou zde třeba životní osudy Vojtěcha Náprstka, Marie Švermové, Jiřího Voskovce, Ivana Medka, Karla Kryla a dalších. V ní se v úvodní kapitole píše, že v minulém století opustilo náš národ zřejmě o něco více než půl milionu lidí a to většinou od roku 1938. Zvláště to byli lidé úspěšní v politice, armádě, umění, podnikání, řemeslech či ve vědě. Pro označení odchodu takového množství lidí je dle autorů možné použít slovo exodus.