Co soudíte o skandálu kolem privatizace OKD ve vztahu k premiéru Sobotkovi?Anketa
„V případě mnoha zemí přicházejí v úvahu nejen čistě ekonomická rizika, ale i rizika politická a ideologická. Kdyby tam došlo k ovlivnění nějakou ideou nebo k ne zcela demokratickému způsobu politického rozhodování, který opravdu neumím předvídat, může se stát, že tento jednorázový krok povede k totální paralýze ekonomického systému, který například v současné době vypadá jako ještě relativně zdravý,“ vysvětlil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz ekonom bruselské kanceláře ČEZ.
Mezinárodní měnový fond očekává zhruba tříprocentní zvýšení světové ekonomiky. Sdílíte také tento optimismus?
Zatím to není až tak velký optimismus. Kdybychom se podívali na čísla účtů světové ekonomiky, řekněme v období 2007 i 2009, vidíme dokonce růst pět procent, což jasně ukazuje, že krize, ze které se snad už dostáváme, rozhodně nebyla globální, že to byla opravdu krize atlantické civilizace, ale ne zbytku světa. A světová ekonomika určitě uměla růst rychleji. Řekl bych, že růst na úrovni tří procent znamená spíš zpomalení, dané zejména tím, že čísla v případě objemově největších ekonomik, Indie a Číny, už nejsou tak impresivní, jak bývala, že významný tahoun hospodářského růstu minulých pěti let - Turecko - nedělá, na co byl zvyklý. Takže podtrženo, sečteno, odhad růstu tři procenta s ohledem i na pozvolna se z krize vynořující Evropu a velmi slušný růst ve Spojených státech mi připadá jako velmi reálný. Ta tři procenta v podstatě odpovídají predikovanému růstu ve Spojených státech, takže s tím souhlasím.
Fotogalerie: - Ki-mun a Zeman
Dříve se mluvilo o třech centrech světové ekonomiky – Spojených státech, Japonsku a Evropě. Teď se pomalu do toho začínají počítat i nejlidnatější asijské země, jako je Čína a Indie. Které státy dnes nejvíc ovlivňují světovou ekonomiku?
Rozdělil bych je možná ne teritoriálně, ale charakterem růstu. Určitě centry zůstávají Evropa, Spojené státy, respektive Severní Amerika, a ta část asijského kontinentu, která je reprezentována Japonskem, ale myslím si, že i čím dál víc Koreou a Malajsií, zkrátka zeměmi, které začaly růst daleko dříve než Čína, Indie nebo Vietnam a které dosáhly určité úrovně bohatství. Řekněme, že Jižní Korea je v současné době v podstatě srovnatelná svou ekonomickou vyspělostí s průměrem Evropské unie, Malajsie prakticky taktéž. Osobně bych k asijské nebo japonské skupině přidal tyto země a zbytek bych zařadil do skupiny čtyři, která zahrnuje země z různých částí zeměkoule, nicméně které spojuje něco společného, a to rychlý hospodářský růst, jejich značná velikost, jejich velká rozdílnost v bohatství, na jednu stranu totiž generují významné množství velice bohatých lidí, na druhou stranu je tam velice silný problém chudoby a lidí bezvýznamného ekonomického a sociálního postavení. Řekl bych, že v ostatních třech částech není ten rozdíl tak viditelný, protože si tyto země zřejmě uvědomily, že se jim vyplatí naplnit nějakou sociální politiku, kdežto v rychle se rozvíjejících zemích je to velmi silně podceňované. Myslím si, že jestli nějaký důvod může dlouhodobě podlamovat jejich další růstové perspektivy, bude to fakt, že tyto země relativně velmi rychle zbohatly, ale na druhou stranu se to bohatství dotklo jen velmi malého procenta lidí, ekonomická a sociální situace většiny lidí nedoznala nějakého výrazného zlepšení. Současně s tím nejsou tyto země příznivci nějakého konsensu udržitelného růstu, podceňují dost nejen sociální, ale i environmentální složku. A za předpokladu, že budou muset jednou za toto podcenění nést náklady, může se jim to v dlouhém období těžce nevyplatit a jejich prosperita na to může hodně dojet.
Psali jsme:
To je vidět například na Číně nebo Indii, kde jsou vidět obrovské rozdíly v sociální oblasti a kde také neberou téměř žádné ohledy na životní prostředí.
Řekl bych: nejenom. Třeba i Brazílie je velmi podobná, na jedné straně jsou tu úžasné projekty jak v oblasti využívání zdrojů, tak ve zpracovatelském průmyslu, na druhou stranu tam mají nekontrolovatelné chudinské čtvrti, a když se k tomu přičte vykácení deštných amazonských pralesů, může to být také jedna ze známek toho, o čem jsem mluvil.
Myslíte si, že odtud hrozí riziko nějakých nových hospodářských krizí, které by se neomezily teritoriálně na území několika států nebo jen části světa, ale rozlily by se na větší území?
Myslím si, že zcela určitě ano. To, že právě ta část světa, kterou krize postihla, z ní sotva vstala, vůbec neznamená, že nenastane další. A samozřejmě i z důvodů přehřátí těch ekonomik, kde se opravdu až vehementně preferoval velmi extenzivní ekonomický růst provázený až dvoucifernými přírůstky HDP, ale příliš se neuvažovalo o tom, jakým způsobem se výnosy z této produkce zužitkovávaly a na jaký účel padaly. To může být jedna z velmi významných příčin toho, že tyto země narazí. Raketové tempo se může zastavit s ohledem na strukturu pracovní síly, protože záhy by existovala potřeba dál expandovat, ale není s kým, protože lidé třeba nemají odpovídající kvalifikační předpoklady pro to, aby to, co z toho růstu vyplyne, zvládli. To může tyto země velmi silně srazit. Stejně jako třeba nějaká obezřetnost v oblasti finančního sektoru, která se asi týká hlavně Číny, ta totiž nemá, minimálně v posledních sto, sto padesáti letech, kdovíjakou tradici s finančním sektorem. O čínském finančním sektoru se obecně uvažuje jako o časované bombě. Kdyby na něj byla uplatněna pravidla, která se dodržují v Evropě nebo ve Spojených státech, určitě by čínský hospodářský růst nebyl odhadován i na letošní nebo na příští rok na 7,5 nebo 7,7 procenta, ale byl by podstatně nižší, pokud by vůbec nějaký byl.
Psali jsme:
Z které části světa podle vás hrozí světové ekonomice největší riziko?
Těch faktorů je strašná spousta. Dalším spojovatelem těchto zemí, které se vynořují, navíc je, že s výjimkou mála z nich, pokud mají demokracii, jde o demokracii úplně jiného typu, než na jakou je zvyklá Evropa nebo Spojené státy. Těmi výjimkami jsou Brazílie nebo Indie, kde demokratický systém bezesporu je a funguje, jak má. Ale v případě mnoha zemí této skupiny přicházejí v úvahu nejen čistě ekonomická rizika, ale i rizika politická a ideologická. Pokud budou ovlivněny nějakou ideou nebo ne zcela demokratickým způsobem politického rozhodování, který opravdu neumím předvídat, může se stát, že tento jednorázový krok povede k totální paralýze ekonomického systému, který například v současné době vypadá jako ještě relativně zdravý. Na rozdíl od Evropy nebo Spojených států je to významný a silný parametr, který v případě těchto zemí hraje roli. Proto nedokážu říci nějakou zemi ani časový údaj, kdy se tak stane.
Jak světovou ekonomiku ovlivňují různá obchodní spojenectví, například Šanghajská organizace pro spolupráci, kde je vedle Ruska a Číny několik dalších asijských zemí?
Myslím, že v současné době je ekonomika opravdu předurčena k tomu, aby nebyla uzavírána v národních hranicích. Na druhou stranu, když se podíváme na zeměkouli, nejrůznějších typů platforem spolupráce, ani bych je nenazýval integrací, jsou desítky. A možná těch menších, které pokrývají subregiony, dokonce stovky. Každá z nich má samozřejmě jinou kvalitu, jinou hloubku, jinou sílu, v tomto ohledu myslím bezkonkurenčně vyniká Evropská unie, jejíž renomé a reputace jsou mezi všemi integračními uskupeními jednoznačně největší a současně žádné jiné uskupení podobného typu se Evropské unii ani nepřibližuje. Riziko je v tom, jak trvalé tyto nejrůznější uskupení a spolky jsou, jestli to není přechodný sňatek z rozumu, který je vyvolán nějakými momentálními okolnostmi, nebo ho ti účastníci myslí vážně a jsou ochotni pro to něco obětovat. Evropská unie tady bude řekněme optikou Evropského společenství za tři roky šedesát let, což už je nějaká doba, nějaká tradice. Žádná jiná významná kontinentální ekonomická skupina takhle dlouho neexistuje. Myslím, že tato uskupení mají smysl, ale v podobě, v jaké doposud jsou, nejsou jejich účastníci přesvědčeni o tom, že to myslí vážně. Ani koneckonců severoamerická skupina, která přetéká i na jihoamerický kontinent, není kdovíjak vnímaná jako integrační uskupení, když na americko-mexických hranicích jsou patnáctimetrové ploty s dráty. To mi nepřipadá jako integrační skupina.
Psali jsme:
Podobně nesourodé jsou země i v té šanghajské organizaci, na jedné straně Rusko a Čína, na druhé Kyrgyzstán, Tádžikistán…
No právě. Mně tohle připadá jako nějaký momentální stimul tam být a ostatním ukázat, že jsem také něčeho schopen nebo že někam patřím, ale tím ty ambice podle mne končí. To jsou nějaká spíš krátkodobá gestíčka, o kterých za pět, deset let nebude vůbec slyšet. Až podobná uskupení budou mít váhu, sílu a hloubku Evropské unie, budu jim věřit daleko víc.
Jaký význam bude mít podle vás obchodní dohoda, která se připravuje mezi Spojenými státy a Evropskou unií?
To je jiná káva. Myslím si, že to je spíš věc, která je, řekněme, meziintegrační. Je to kontinuita něčeho, jsou to věci, které vycházejí z jak pozvolného uvolňování obchodních vztahů mezi těmito subjekty, tak i z vývoje Světové obchodní organizace. Já bych to nazval klastrem. V klastru mohou být subjekty, které si vzájemně konkurují, ale mají nějaký společný zájem a společně ho naplňují, přitom soutěž mezi nimi neustává. Tohle mi připadá velmi podobné. Evropa a Severní Amerika budou podle mne vždycky svým způsobem zdravě soutěžící organismy, které nicméně shledaly, že pro soutěž mohou udělat něco, co ji ještě víc podnítí nebo prosadí. Ale nemyslím, že by to vedlo k tomu, že by Amerika a Evropa v dlouhodobém časovém horizontu vytvořily jedno integrační prostředí. To by hrozilo maximálně v případě, kdyby Čína nebo Rusko získaly nejen na ekonomické, ale třeba i vojenské síle, a tohle by sloužilo jako strategický nebo obranný pakt. Ale v situaci normálního vývoje budou pořád Amerika a Evropa zdraví soupeři a ne součást jednoho integračního uskupení.
 modified-635104513010100187.jpg&id=12916)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
_profil_top.jpg)
