Kristýna Bodjona Michková původně studovala v Bruselu mezinárodní vztahy a měla pracovat v evropských strukturách. Poté však odjela na stáž do Afriky a zůstala tam pět let.

Žila v Togu, kde pracovala, vdala se a založila rodinu. Nyní je opět v Česku. Na mateřské dovolené. Ve svém blogu a zároveň projektu Máma z Afriky představuje českým čtenářům a pomocí podcastů i posluchačům západní Afriku. Chce v něm vyvracet předsudky, které Češi podle ní o Africe mají, a pomáhat míšeným dětem. Ale také představuje přírodní kosmetiku, kterou Afrika nabízí. Takže vedle jejího životního příběhu se lze dozvědět, jak pečovat o kudrnaté dětské afro vlásky, jak je správně česat, mýt a připravit na noční spánek.

Popisuje však i zkušenosti s mnohými evropskými dobrovolníky trpícími komplexem těch vzdělanějších, chytřejších a civilizovanějších, přesvědčených, že právě oni mohou Togu pomoci stát se vyspělou zemí. Pokládá si otázku, jak je možné, že Afrika se nemění a zůstává stále nerozvinutá – i přes tak dlouhé úsilí mnoha celosvětových neziskovek a charit? „Jak si může někdo myslet, že může změnit zemi, ve které nikdy nežil a nezná její obyvatelstvo? Kde se v člověku ze Západu bere pocit nadřazenosti, že pouze on může Africe pomoci?“ táže se řečnicky Bodjona Michková ve svém blogu.

Začarovaný kruh. Pumpování peněz do zkorumpovaného systému

„Odhoďme své ego a postavme se na stejnou úroveň s lidmi, kterým pomáháme, Hlavně se nestavme do pozice nadřazeného. Nejenže budou sdílnější, ale nebudou se cítit jako ti, kteří nic nevědí, neumí. Přistupujme k lidem, kterým pomáháme, jako k parťákům, ne jako k těm podřadným. Já ráda dodávám, že mně by se také nelíbilo, kdyby si třeba lidé z Asie připadali vůči Evropanům nadřazení a začali by Čechům v nouzi pomáhat dle jejich kulturního a hodnotového žebříčku. To prostě nefunguje, tak to tak nedělejme,“ upřesňuje.

A věnuje se i negativnímu vlivu externí finanční pomoci, která na ní způsobuje závislost.

„Je to začarovaný kruh. Místo aby se obyvatelé rozvojových zemí naučili obstarat si finance sami, spoléhají se na to, že jim je jednou někdo zase pošle. Další věcí je také to, že posíláním peněz do chudých zemí se opět vytváří pocit nadřazeného a podřazeného. Mluvím o pumpování peněz do zkorumpovaného systému. Takové nastavení ve společnosti ničemu nepomáhá. Málokdy se peníze dostanou k těm, kteří je opravdu potřebují. Není lepší, místo takového „pomáhání“, brát chudé společnosti jako obchodní partnery? Vytvořit pracovní místa a dát jim možnost rozvíjet se pomocí vlastního úsilí,“ nabádá Bodjona Michková.

A dodává: „Jestli opravdu chcete pomoci, bylo by super do afrických zemí poslat experty na finanční gramotnost a naučit obyvatele hospodařit s penězi. Z mé zkušenosti žijí Tožané ze dne na den, neumějí šetřit, nějaký finanční polštář jim nic neříká. Nevědí, co je investice a jak použít peníze k tomu, aby jim další vydělávaly. S takovou finanční mentalitou se podle mě rozvoje jen tak nedočkáme,“ myslí si. S čímž se dá také souhlasit.

Méně asi bude řada Čechů souhlasit s jejím určitým fatalismem k migraci, jak ho vysvětlila v rozhovoru s Martinem Řezníčkem v Událostech, komentářích v České televizi v pondělí večer.

„To, že tu máme cizince, neznamená, že se bude měnit naše náboženství, naše kultura, tak to přece není. Byla bych ráda, aby byli Češi více otevření cizím kulturám, cizím pohledům na svět, abychom byli trošku více otevření společnostem, které k nám chodit budou. Samozřejmě migraci my nezastavíme. Nedá se to změnit a myslím, že nejlepší postoj, jaký bychom měli jako Češi zvolit, je přijmout, že to tak bude, že se to nezmění, a zadaptovat se. Ale samozřejmě s respektem, tolerancí a s nadhledem,“ prohlásila Bodjona Michková, dle níž by se Češi měli k migraci „adaptovat“.