Kristýna Bodjona Michková původně studovala v Bruselu mezinárodní vztahy a měla pracovat v evropských strukturách. Poté však odjela na stáž do Afriky a zůstala tam pět let.
Žila v Togu, kde pracovala, vdala se a založila rodinu. Nyní je opět v Česku. Na mateřské dovolené. Ve svém blogu a zároveň projektu Máma z Afriky představuje českým čtenářům a pomocí podcastů i posluchačům západní Afriku. Chce v něm vyvracet předsudky, které Češi podle ní o Africe mají, a pomáhat míšeným dětem. Ale také představuje přírodní kosmetiku, kterou Afrika nabízí. Takže vedle jejího životního příběhu se lze dozvědět, jak pečovat o kudrnaté dětské afro vlásky, jak je správně česat, mýt a připravit na noční spánek.
Popisuje však i zkušenosti s mnohými evropskými dobrovolníky trpícími komplexem těch vzdělanějších, chytřejších a civilizovanějších, přesvědčených, že právě oni mohou Togu pomoci stát se vyspělou zemí. Pokládá si otázku, jak je možné, že Afrika se nemění a zůstává stále nerozvinutá – i přes tak dlouhé úsilí mnoha celosvětových neziskovek a charit? „Jak si může někdo myslet, že může změnit zemi, ve které nikdy nežil a nezná její obyvatelstvo? Kde se v člověku ze Západu bere pocit nadřazenosti, že pouze on může Africe pomoci?“ táže se řečnicky Bodjona Michková ve svém blogu.
Začarovaný kruh. Pumpování peněz do zkorumpovaného systému
„Odhoďme své ego a postavme se na stejnou úroveň s lidmi, kterým pomáháme, Hlavně se nestavme do pozice nadřazeného. Nejenže budou sdílnější, ale nebudou se cítit jako ti, kteří nic nevědí, neumí. Přistupujme k lidem, kterým pomáháme, jako k parťákům, ne jako k těm podřadným. Já ráda dodávám, že mně by se také nelíbilo, kdyby si třeba lidé z Asie připadali vůči Evropanům nadřazení a začali by Čechům v nouzi pomáhat dle jejich kulturního a hodnotového žebříčku. To prostě nefunguje, tak to tak nedělejme,“ upřesňuje.
A věnuje se i negativnímu vlivu externí finanční pomoci, která na ní způsobuje závislost.
„Je to začarovaný kruh. Místo aby se obyvatelé rozvojových zemí naučili obstarat si finance sami, spoléhají se na to, že jim je jednou někdo zase pošle. Další věcí je také to, že posíláním peněz do chudých zemí se opět vytváří pocit nadřazeného a podřazeného. Mluvím o pumpování peněz do zkorumpovaného systému. Takové nastavení ve společnosti ničemu nepomáhá. Málokdy se peníze dostanou k těm, kteří je opravdu potřebují. Není lepší, místo takového „pomáhání“, brát chudé společnosti jako obchodní partnery? Vytvořit pracovní místa a dát jim možnost rozvíjet se pomocí vlastního úsilí,“ nabádá Bodjona Michková.
A dodává: „Jestli opravdu chcete pomoci, bylo by super do afrických zemí poslat experty na finanční gramotnost a naučit obyvatele hospodařit s penězi. Z mé zkušenosti žijí Tožané ze dne na den, neumějí šetřit, nějaký finanční polštář jim nic neříká. Nevědí, co je investice a jak použít peníze k tomu, aby jim další vydělávaly. S takovou finanční mentalitou se podle mě rozvoje jen tak nedočkáme,“ myslí si. S čímž se dá také souhlasit.
Méně asi bude řada Čechů souhlasit s jejím určitým fatalismem k migraci, jak ho vysvětlila v rozhovoru s Martinem Řezníčkem v Událostech, komentářích v České televizi v pondělí večer.
„To, že tu máme cizince, neznamená, že se bude měnit naše náboženství, naše kultura, tak to přece není. Byla bych ráda, aby byli Češi více otevření cizím kulturám, cizím pohledům na svět, abychom byli trošku více otevření společnostem, které k nám chodit budou. Samozřejmě migraci my nezastavíme. Nedá se to změnit a myslím, že nejlepší postoj, jaký bychom měli jako Češi zvolit, je přijmout, že to tak bude, že se to nezmění, a zadaptovat se. Ale samozřejmě s respektem, tolerancí a s nadhledem,“ prohlásila Bodjona Michková, dle níž by se Češi měli k migraci „adaptovat“.
Psali jsme:
Náš a jejich způsob života – naprosto neslučitelné, míní Kobza
Rok a půl v hraniční oblasti mezi Angolou a Zambií na africkém venkově v povodí Zambezi strávil poslanec a bývalý diplomat Jiří Kobza.
„Mám tedy o Africe jakous takous povědomost, zejména co se týče venkovského života a zdravotnictví. Myslím, že náš a jejich způsob života je naprosto nekompatibilní – a bezhlavá migrace z Afriky, jak si ji představuje například migrační pakt EU (i OSN), vyvolá v Evropě obrovské sociální napětí, které může eskalovat. Nejlepší způsob je něco takového zásadně odmítnout. A už vůbec nevidím důvod, proč bychom se měli adaptovat a opouštět svoje vlastní zvyky a tradice. Paní opomněla sdělit, proč – když se jí v Africe tolik líbilo, že ji chce dovézt do ČR – proč tam nezůstala,“ konstatuje.
„Myslím, že její naprosto scestné uvažování je důsledkem neomarxistické indoktrinace, kterou podstoupila během svých studií a současné práce v Bruselu. Se stejně nerealistickými názory se setkávám například ve výboru pro migraci či během plenárního zasedání Parlamentního výboru shromáždění Evropy,“ připomíná poslanec.
„Lakovat Afriku narůžovo je nejlepší způsob, jak ji znevěrohodnit. Afrika není jen turistická atrakce v Masai Mara nebo v jiných parcích. Afrika je především o tvrdém a krátkém životě místních. Pracoval jsem tam na zdravotnickém projektu, disponuji znalostmi a statistikami o zdravotním stavu tamního obyvatelstva a o příčinách jeho katastrofálního stavu,“ informuje Jiří Kobza.
„Například největší problém nemocnic je (vedle sexuálně přenosných nemocí, malárie a TBC) především násilí mezi lidmi, zejména na ženách. To je realita Afriky. Netuším, jak toto chce ta paní prezentovat v příznivém světle,“ reaguje na slova Michkově, která chce představovat Afriku v pozitivním světle a nechce zabředávat jen do těch negativních věcí.
Kristýna Bodjona Michková dle svých slov v ČT zažívala v Africe pozitivní rasismus, tedy že byla Afričany vyzdvihována a považována za inteligentnější a civilizovanější, za tu, která má v uvozovkách změnit jejich zemi. Afričané podle ní v Česku zažívají pravý opak. Jaké má zkušenosti v tomto směru Jiří Kobza?
„V Zambii, kde jsem pracoval, byli Evropané respektováni především proto, co umějí a pro to, co dokážou zorganizovat. Protože kde se usadili, tam dali práci a výdělek místním. To ovšem neznamená, že jsem o úspěšný průběh a předání projektu nemusel bojovat s místními úředníky, kteří měli své parciální zájmy,“ vysvětluje. „To ale neplatí všude. Například zimbabwští bílí farmáři, kteří jsou vyvražďováni hordami prezidenta Mugabeho, by byli jistě jiného názoru,“ dodává Kobza.
Afričtí migranti si s sebou do Evropy přivážejí i své války, svá nepřátelství a své krevní msty
Co když se ale Michkové slova o „nevyhnutelnosti migrace“ stanou skutečností?
„Bože chraň, aby se její naivní neomarxistické (sebevražedné) představy, podporované a prosazované EU, staly skutečností. Nastaly by totiž nevratné demografické změny, jak je vidíme například ve Francii, v Belgii, v Německu a v dalších zemích, které se tak soucitně a naivně otevřely africké migraci. Pokud se nepoučíme z toho, co se tam děje, budeme moci zapomenout na mnoho vymožeností, které máme. Například bezpečnost na ulicích. To, co ta paní prezentuje, nejsou vize – to je noční můra každého, kdo o Africe něco skutečně ví,“ domnívá se Kobza.
Připomíná, že v České republice je v současnosti zhruba 620 tisíc legálně pobývajících cizinců.
„Myslím, že je to dostatečný důkaz, že nejsme žádní xenofobové. Je ale naším (respektive našich zodpovědných imigračních úřadů) nezadatelným právem rozhodovat si sami o tom, komu dovolíme do naší země přijet a pobývat zde,“ konstatuje.
„Uvědomme si také, že Afrika není jeden jednolitý kulturně-civilizační a politický celek, ale konglomerát nejrůznějších etnických, náboženských a kmenových okruhů, kde probíhalo a dosud probíhá mnoho krutých válečných a ozbrojených konfliktů vyznačujících se – v celosvětovém měřítku – především nebývalou brutalitou,“ vysvětluje. A jmenuje konflikty, občanské a kmenové války, které proběhly ve Rwandě, v Etiopii, v Eritreji probíhá v současnosti), v Somálsku, v Súdánu, kde vyústily v rozdělení těchto států.
„V Nigérii už od dob konfliktu o Biafru probíhají kruté náboženské střety, jejichž hlavní příčinou je vražedný islamismus. Občanské války proběhly také v Angole (organizace UNITA), v Namibii (SWAPO), v Libérii, v Sierra Leone, krvavý a dlouholetý konflikt probíhá stranou pozornosti médií v Kongu... a jsou tam i mnohé další lokální konflikty,“ vyjmenovává.
„Společným rysem těchto válečných konfliktů je mj. i to, že jsou jedním z hlavních zdrojů a důvodů africké migrace do Evropy. Bohužel, afričtí migranti si s sebou do Evropy přivážejí i své války, svá nepřátelství a své krevní msty. Přicházejí sem – ukryti mezi tisící migrantů - i mnozí váleční zločinci a uprchlí kriminální zločinci. Evropa na africkou násilnost a brutalitu není připravena. Proto je odstup nezbytnou nutností,“ uzavírá Jiří Kobza.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
