„V listopadu 1989 jsem zrovna v Národním divadle režíroval svou první operu Don Carlos od Guiseppe Verdiho. Den po 17. listopadu se mi půlka souboru hodila marod. Vyčkávali, jestli se vrátí komunisti zpátky, nebo jestli bude konečně ta demokracie. A z té půlky, co mi zbyla, tak půlka šla ještě cinkat klíčema na Václavák. Takže jsem režíroval jen s tím zbytečkem,“ vzpomíná Zdeněk Troška a pokračuje:
„Nakonec ani na generálce jsem neměl všechny zúčastněné na bojišti, jak se říká. Až na premiéře, to bylo 21. prosince. Tam už přišel Václav Havel, Milan Kňažko a další. Úplně zázrakem to dopadlo výborně, nikdo o nikoho nezakopl, nikdo na nikoho nešlápl, nepovalil. Byl to opravdu zázrak“, směje se Troška.

Prozradil také, jak prožíval onu euforii listopadových dní roku 1989 i jak to vidí dnes. „Prožíval jsem to jako všichni lidé. Nadechli jsme se a říkali jsme si – tak a teď to bude úžasný, krásný! Celý svět se na nás těší. Noooo, panečku, a to bylo rozčarování. Celý svět se těšil, že my jsme spoustu věcí pustili z ruky, východní trhy a podobně. Oni na to čekali a okamžitě tam samozřejmě vlítli, to už se dnes ví. Potom začali diktovat, pomalu, ale jistě. A bylo to opravdu podle kapitalistického hesla – ani kuře zadarmo nehrabe. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Já si myslím, že to je špatně, kam se to zvrtlo. To nemělo být. My jsme tak malá zemička, že na nás nikomu nezáleží. Kolikrát už nás podtrhly mocnosti západní…. Vzpomeňme si na dvacáté století,“ pokyvuje a pokračuje.