„V listopadu 1989 jsem zrovna v Národním divadle režíroval svou první operu Don Carlos od Guiseppe Verdiho. Den po 17. listopadu se mi půlka souboru hodila marod. Vyčkávali, jestli se vrátí komunisti zpátky, nebo jestli bude konečně ta demokracie. A z té půlky, co mi zbyla, tak půlka šla ještě cinkat klíčema na Václavák. Takže jsem režíroval jen s tím zbytečkem,“ vzpomíná Zdeněk Troška a pokračuje:
„Nakonec ani na generálce jsem neměl všechny zúčastněné na bojišti, jak se říká. Až na premiéře, to bylo 21. prosince. Tam už přišel Václav Havel, Milan Kňažko a další. Úplně zázrakem to dopadlo výborně, nikdo o nikoho nezakopl, nikdo na nikoho nešlápl, nepovalil. Byl to opravdu zázrak“, směje se Troška.
Prozradil také, jak prožíval onu euforii listopadových dní roku 1989 i jak to vidí dnes. „Prožíval jsem to jako všichni lidé. Nadechli jsme se a říkali jsme si – tak a teď to bude úžasný, krásný! Celý svět se na nás těší. Noooo, panečku, a to bylo rozčarování. Celý svět se těšil, že my jsme spoustu věcí pustili z ruky, východní trhy a podobně. Oni na to čekali a okamžitě tam samozřejmě vlítli, to už se dnes ví. Potom začali diktovat, pomalu, ale jistě. A bylo to opravdu podle kapitalistického hesla – ani kuře zadarmo nehrabe. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Já si myslím, že to je špatně, kam se to zvrtlo. To nemělo být. My jsme tak malá zemička, že na nás nikomu nezáleží. Kolikrát už nás podtrhly mocnosti západní…. Vzpomeňme si na dvacáté století,“ pokyvuje a pokračuje.
„No, takže to, co jsme si vydobyli díky zlatým českým ručičkám ve světě, naše výrobky, to je pryč. Zrušili jsme naše továrny, zavřeli kde co. Dneska nemáme vůbec nic! Dnes nám v tom státě nepatří ani... Víte co!“ říká rázně režisér a dodává: „Takže jsme jásali, plesali a dostali jsme se kam? Do ‚Brusele‘!“ nebere si servítky a už se smíchem vysvětluje. „Já to tak říkám, abych nemusel použít jiné slovo.“
Standa Hložek: Tehdy se národ semkl, dnes je už zase rozdělený
17. listopadu 1989 se zpěvák Stanislav Hložek vracel v noci s kapelou ze Slovenska. „Hned v osm hodin ráno jsem pak musel být v Československém rozhlase, kde jsem byl hostem jednoho pořadu. No a tam jsem právě zaregistroval, že si kolegové zvukaři a ostatní něco špitali. V té době se samozřejmě báli něco říct, každý byl opatrný. Nakonec jsem se dozvěděl, že se něco děje na Albertově a na Václaváku, že študáci dostali nakládačku,“ vzpomíná zpěvák a dodává:
„Zajímavé byly pak ty další dny. Celá kulturní fronta, všichni jsme si přáli nějakou změnu. To byla doba, kdy už to všechno bylo na spadnutí. Takže jsme přestali hrát, šli jsme do ulic. Každý den jsem byl s rodinou někde v centru. Jednou jsem šel od muzea dolů ke ‚koni‘. Tam bylo pódium, provolávala se hesla. Když mě zahlídli, tak mě pozvali na pódium, abych pozdravil lidi a něco zazpíval. Byl jsem pyšný na to, jak mé malé děti vidí, že tatínek zpívá pro narvaný Václavák. Byl to zážitek,“ usmívá se Hložek.
Zamýšlí se i nad otázkou, „zda je dnes co slavit“.
„Teď je smutná doba, těžká i pro kulturu, nevíme, co bude. Ve společnosti je divná nálada. Tehdy, jak se celý národ semkl, to bylo něco nádherného, úžasného, ale teď je zase národ rozdělený, kvůli očkování, kvůli politice… Je mi z toho smutno. Chtělo by to hrát, ať člověk přijde na jiné myšlenky. Snad se to všechno zase srovná,“ doufá zpěvák.
Psali jsme:
Jiří Adamec: V porážku režimu jsem nevěřil
„17. listopad je pro mě zvláštní datum... nikdy jsem nepatřil mezi disidenty a bojovat proti režimu, o němž jsem i já věděl, že není v pořádku, jsem nedokázal. Tak odvážný jsem nebyl. Navíc jsem v jeho porážku nikdy nevěřil, byl jsem přesvědčený, že svět je rozdělený... a že to je definitivní. Ukázalo se, že nikoliv. A nemohu říci, že bych nebyl rád. Jako ‚zasloužilý umělec‘ se titulu ‚národní umělec‘ zcela jistě nedožiju, ale nijak mi to nevadí…“ říká režisér Jiří Adamec a zamýšlí se.
„A jestli slavit totální změnu společenského klimatu v naší zemi? Nevím... já se hůř určitě nemám, naopak, po revoluci, kdy to vypadalo, že je s mojí prací konec, se ve finále ukázalo, že nikoliv... našel jsem znovu producenta, který chtěl můj talent použít ku svému prospěchu... a mně to vyhovovalo. Takže já slavit budu. Mám proč...“
Michal Gulyáš: Listopad 1989 voněl jarem, letos smrdí jako žumpa
„17. listopad je podzimní den. V roce 1989 voněl jarem. Letos smrdí, jako žumpa plná zavadlých exkrementů. Sračky všude, kam šlápnete, na vás číhají bez varování. Jen aby ten příští 17. listopad nebyl nasáklý krví…“ varuje herec Michal Gulyáš.
Ladislav Faktor: Jeden z nejdůležitějších dnů v životě
„Tento den je pro mne jedním z nejdůležitějších v životě. Jsem šťastný, že jsem se ho dožil a že žiji ve svobodném státě. Stále je na nás, nakolik připustíme ořezávání našich svobod, to je ta pochybnost mezi řádky vaší otázky,“ odpovídá hudebník, právník a podnikatel Ladislav Faktor.
Vadim Petrov: Uvařili jsme se v kotlíku EU jako žába
„Převrat v roce 1989 byl dějinný milník, který se pokusil otočit svět lepším směrem. Teď jsme na podobném rozcestí, svět se otáčí, jen dřív byla situace přehlednější. Američan byl dobrý, Rus špatný. Dříve jsme byli závislí na Rusku, nyní na Německu. Problém je v tom, že tehdy USA mnoho lidi vítalo. Teď Německo u nás převzalo vládu, aniž bychom si toho nějak všimli. Uvařili jsme se v kotlíku EU pomalým varem jako žába. A mnoho lidi se v pozici uvařené žáby necítí komfortně,“ říká hudebník, pedagog a člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadim Petrov ml.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
