Je leden 2023 a nejmenovaný student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy píše do zápočtové práce: „Nohavica je zarytý komunista, který udával lidi, a znepříjemnil tak život několika obyčejným lidem, kteří pouze nesouzněli s bývalým režimem.“
Vítáte konsolidační balíček, který vláda protlačila Sněmovnou?Anketa
Jeho pedagog, historik Přemysl Houda, který před několika dny vydal o Jaromíru Nohavicovi knihu, naopak přiznává, že při sbírání materiálu našel zvláště v neelitních prostředích něco zcela jiného, než očekával, a získal tam mnoho podnětů k přemýšlení. „Právě v těchto prostředích jsem si totiž uvědomoval, jak pestrý svět se skrývá pod několika málo dominantními reprezentacemi, cirkulujícími v elitních komunikačních kanálech,“ píše.
Výsledkem je kniha, která v názvu škrtá zájmeno „jeho“ a nakonec se jmenuje Nohavica a naše malá válka. Kniha totiž není ani tak o zpěvákovi, ale o světě kolem něj. Je to na konkrétním příběhu jedné hudební kariéry pozoruhodný vhled do dějin této země na té nejnižší úrovni.
Třeba když v roce 1984 stranická funkcionářka, která právě Nohavicovi zakázala na více než půl roku veřejné vystupování, jej posléze zatáhne do své kanceláře a vykládá mu, že je jí to líto a kdyby bylo jen na ní, tak by rozhodla jinak.
Nohavica prý autora velmi překvapil, když mu přesto, že se doposud vůbec neznali, poskytl veškerý svůj osobní archiv deníků, poznámek a diářů. Také mu otevřel dveře k mnoha lidem kolem sebe, přičemž jediný člověk, u kterého prosbu autora o zkontaktování odmítl, byla jeho manželka.
Fotogalerie: - Projednávání důvěry
První „várku“ dokumentů prý přivezl v kufru, podruhé to bylo rovnou plné auto krabic. Jen z výčtu těchto schůzek a kontaktů z Nohavicova diáře je zřejmé, jaké styky v té době musel člověk udržovat, pokud nechtěl přijít o statut profesionálního umělce.
Jaromír Nohavica začíná veřejně vystupovat v roce 1982 a velmi rychle si vybuduje v žánru folkových písničkářů značnou popularitu. A to samozřejmě obnáší, že se o něj čím dál více zajímá státní moc.
Na podzim roku 1983 potom skládá píseň Rakety, která reaguje na tehdejší napětí mezi SSSR a USA, kdy na sebe obě supervelmoci ve střední Evropě mířily raketami. Zatímco oficiální média kritizovala prezidenta Reagana za instalaci raket Pershing v Německu a sovětské rakety SS-20 byly prezentovány jako nutná obrana, Nohavicův text nakládal spravedlivě oběma stranám a jejich touze po vítězství, bez ohledu na oběti včetně bláznivého mediálního šturmování.
Chceš-li za mnou lásko
přijít až zítra
třeba bude už pozdě
jsem jen hromádka kostí
a shluk bílkovin
a naježené rakety
mi míří rovnou
do slabin
a taky na mou hlavu
A tak přijď už radši dnes
ať spolu dočkáme se jitra
a o sebe se se mnou rozděl
než přiletí nějaký
mimozemšťan od novin
a začne spočítávat oběti a kapky
krve jako plody jeřabin
a podá o tom zprávu
A pak na titulní stránce
Vesmírného kurýra
vyjdou reportáže
o tom jak Zem umírá
generálské prýmky
velvyslancův žaket
exkluzivní snímky
nablýskaných raket
s černými emblémy
jó to bude senza článek
Země srovnaná se zemí
plus přiložený plánek
Tímto pacifismem na sebe upoutal pozornost úřadů, ale také zájem československého exilu, který nadšeně našel nového hrdinu. Nohavicovo jméno tak začalo zaznívat ze Svobodné Evropy a jeho texty se dokonce objevily v Tigridově časopise Svědectví.
Nohavica před posluchači několikrát naznačil, že se mu to moc nelíbí a ze soukromé korespondence vyplývá, že to nejspíš skutečně byl jeho autentický pocit.
Někdy v roce 1986 si na jednom koncertě dělá z Tigridových citací přímo před publikem legraci: „Kdyby se mě zeptali, tak jim řeknu: Prosím vás, pane Tigride, klidně to otiskněte, ale já znám lepší písně svoje... A to oni ne, to oni by neotiskli. To je stejné, přesně jako u nás. Prostě všichni využívají, co chtějí využít. Takže, Tigride, vole, poslouchej, vole.“
Následovaly samozřejmě problémy doma. Nohavica, který v té době už byl „na volné noze“ a živil se výhradně uměleckou tvorbou, přišel v roce 1984 o statut profesionálního umělce. Z důvodů existenčních i uměleckých se s tím nehodlal smířit a začal svou situaci řešit.
A přichází jedna z nejzajímavějších kapitol knihy, ve které Nohavica navazuje kontakt s vlivným svazáckým funkcionářem, který má pod palcem pořádání kulturních akcí. Je v SSM tajemníkem českého ústředního výboru a jmenuje se Miroslav Šlouf.
Fotogalerie: - Bubnování pro Bubny
Houda se Šloufem hovořil telefonicky, krátce před jeho smrtí v roce 2018. Jeho příběh s Nohavicou je ale ozdrojován z minimálně pěti dalších stran.
K první schůzce mělo dojít v rekreačním zařízení SSM na Sázavě, krátce poté, co byl Nohavicův zákaz, původně omezený do konce roku 1984, prodloužen na neurčito. Společně s nimi měl v zařízení řečeném Městečko být i kulturní funkcionář SSM jménem Milan Rambousek.
„Večer se povídalo. Úplně běžná, příjemná komunikace. Myslím, že Mirek nabídl tykání. Byla pozdní doba, někdy po desátý nebo jedenáctý večer, a já říkal, že už jdu spát, a myslel jsem si, že Jarek půjde taky, ale Šlouf najednou řekl, že oni dva si spolu ještě popovídají, tak ať jdu spát a on zůstal sedět s Jarkem. Co se dělo do rána, to nevím, vím jenom, že když jsem ráno vstával, Jarek šel teprve na pokoj,“ vzpomínal.
Šlouf bojuje za to, aby zpěvák mohl vystoupit na slavném folkovém festivalu Porta v Plzni. V létě 1983 tam Nohavica hrál a měl úspěch, v roce 1984 vystoupit nesměl. V roce 1985 se dostane do programu, ale odpor ze strany stranických funkcionářů nakonec jeho vystoupení přímo na místě zmaří.
Šlouf byl tím, kdo to Nohavicovi musel sdělit a současně jej požádat, aby raději rovnou odjel z Plzně.
Fotogalerie: - Propalestinská demonstrace
Byl u toho i jiný vysoký funkcionář SSM, pozdější nejvyšší svazák Vasil Mohorita. Ten Houdovi popsal Nohavicův odjezd ještě barvitěji, než se traduje.
Nohavica, který na vystoupení na Portě hodně sázel, byl z definitivního zákazu zdrcen. Tak jej Šlouf s Mohoritou měli vzít do hospody, kde se všichni tři (společně se dvěma řidiči obou pohlavárů) propijí až do rána.
„Normální sezení. Přišli jsme tam asi v deset večer. Šlouf chlastal, nic se v hospodě neřešilo.“
Šlouf následně Nohavicovi na výměnu slíbil, že mu udělá koncert v Praze, kde měl velký vliv. V září Nohavica vystupoval v Paláci kultury, jako vrchol komponovaného večera Osobnosti folku.
Šlouf se pak kolem jeho kariéry měl pohybovat delší čas, takže si na StB v Ostravě znechuceně poznamenali, že „ochrannou ruku nad ním drží tajemník ČÚV SSM Šoufal z Prahy“.
Miroslavu Šloufovi, který se výrazně zapsal do dějin této země i po listopadu 1989, je v knize věnováno skutečně dost prostoru. Lidé, kteří se pohybovali kolem SSM, na něj vzpomínají jako na funkcionáře, se kterým se ale dalo mluvit.
Opačný pohled nabízí zpěvák Slávek Janoušek, podle kterého to byl „ďábel“. A jeho svazácký souputník Vasil Mohorita doplnil profil charakteristikou „Šlouf byl estébák jak stehno“.
Psali jsme:
Přemysl Houda to v knize shrne. „Postsocialistický mainstreamový narativ založený na černobílé binaritě neuznává šedivost, či – lépe řečeno – barevnost jako možnost. Z veškerého jednání v pozdně socialistické veřejné sféře je tudíž třeba retrospektivně učinit jednání buď dobré (bílé), nebo špatné (černé). Jen za této podmínky příběh z pozdně socialistických časů odpovídá společenským konvencím a dává těm, kdo mu naslouchají, smysl,“ poznamenává autor. Nohavica se mu do této černobílé šablony nevejde.
Zajímavou ilustraci nachází v jedné z archiválií. V samých počátcích své kariéry si Nohavica k jakémusi článku tužkou připíše: „Kdo jednou otevře hubu a komu ji nezavřou příliš brzy, má tu smůlu, že se sám sebe někdy ptá, proč ji otevíral.“
Poznamenává, že Nohavica následně po roce 1989 přítomnost politiků rozhodně nevyhledával, byť řadu z nich znal ještě z období před listopadem 1989. Cítil se mezi nimi nesvůj, vnímá je, jak autor cituje z jednoho jeho textu, jako „majitele zlatých klíčů a mámivé naděje“.
Doba je teď napjatá...
Podruhé se Nohavicova tvorba stane politickou v době, kdy je jednou z největších hudebních hvězd v zemi a začne válka na Ukrajině. Nohavicu tehdy vyzvali, aby vrátil Puškinovu medaili, kterou dostal za příspěvek k česko-ruským kulturním vztahům od Vladimíra Putina. Zpěvák to odmítl, snažil se vysvětlit, že mu to přijde jako laciné gesto a mnohem důležitější mu přijde přispět na pomoc lidem, kteří válkou trpí.
A pořádá on-line koncert, na kterém zazní i píseň Rakety. „Bál jsem se tehdy, bojím se i dnes,“ připomněl skoro čtyřicet let starou historii střetu supervelmocí.
Jeho nabídku charitativního koncertu pro ukrajinskou sbírku ale Člověk v tísni odmítne s vysvětlením, že své dobré jméno odmítá spojovat s lidmi, kteří „přijímají medaile z rukou autoritářských politiků“.
Dopadly slovenské volby dobře?Anketa
V knize jsou popsány příběhy Nohavicových zrušených koncertů na jaře 2022, autor dává tvůrcům těchto rozhodnutí prostor pro plná vyjádření i vysvětlení, často přes celou stránku knihy.
Starosta Uherského Hradiště tak vysvětluje, že „doba je teď napjatá, radní města se k tomu chtěli nějakým způsobem vyjádřit a jeho gesto je takové poloviční“.
Ale také Houda hovoří s Ruskou, která pomáhala zařizovat Nohavicovy tamní koncerty, o Vladimíru Putinovi hovoří jako o záchraně své země a snaží se prezentovat ruský pohled na ukrajinskou válku. O Nohavicovi se vyjádří, že jeho on-line koncert Vlaštovko, leť, ve kterém odmítl válku jako celek, byl trochu konjunkturální záležitostí.
Nakonec se autor po všech argumentech pro a proti zamýšlí: „Možná totiž, že bránit svět, v němž nevládne jedna Pravda, je navzdory jakékoliv napjaté situaci důležitější než souhlasit či nesouhlasit s Nohavicou v tom či onom činu či gestu. Možná že právě v takové obraně ostatně spočívá jádro civilizace, které říkáme Západ.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
miki423
