Každý z nich pochopitelně vnímá „dobré světlo“ jinak. Jimi nasnímaný ikonický závod proto představuje i šest svébytných vizuálních pojetí „jedné věci“. Kupříkladu Markéta Navrátilová se věnuje sportovní fotografii dlouhodobě. Dá se proto o ní říct, že dobře ví, kam si stoupnout a jaký úhel pohledu zvolit, takže skvěle dokáže zachytit unikátní dynamiku tohoto zimního sportu a tím i vytvořit emocionálně silnou fotografickou výpověď. To ostatně velmi dobře umí i Jan Šibík, který se celý svůj profesní život věnuje reportážní fotografii, jejíž emoce pochopitelně umocňuje spíše dvoubarevnost. Jeho černobílá pojetí Jizerské 50 proto dokonale vytvářejí příběhy radosti i bolestí účastníků závodu.

Zatím jediný, kdo se již několikrát vrátil na „místo činu“, je Jiří Langpaul. Jeho doménou jsou portréty závodníků - mužů i žen všech věkových a výkonnostních kategorií, amatérů i profesionálů. Z ptačí perspektivy, respektive z kabiny malého sportovního letadla, pak běžkaře a okolí vnímá jako kompaktní celek, kdy člověk a příroda jedno jsou, Tomáš Vocelka. Snímky Daniela Huštáka jsou naopak prosté jakýchkoliv konkrétních osob, neboť svůj celkový dojem ze závodů skládá z jednotlivostí, ať drobných věcí či minimalistických prvků. Jenže právě ty vlastně ve výsledku celý závod tvoří!