Současná zemědělská politika je ovládána populistickými hesly o výrobě, potravinové soběstačnosti či zaměstnanosti, a proto ještě zesiluje efekty růstu cen komodit. Pokud nedojde v novém finančním období ke změně postoje MZe v otázce rozdělení finančních zdrojů, dočkáme se s největší pravděpodobností toho, že produkční část agropotravinářského komplexu si vylepší stávajících 250 miliard korun tržeb o většinu zemědělských dotací, jakkoli je to v rozporu s veřejným zájmem, ekonomikou i pravidly evropské Společné zemědělské politiky.

Poté, co bude většina třicetimiliardového rozpočtu ministerstva zemědělství utracena na soukromé statky formou příplatků k produkci, přímých plateb bez protiplnění, dotací investic a dalších dárečků, nezbude státu ani na zachování reálné hodnoty úhrad za agroenvironmentální funkce včetně ochrany proti erozi, regulace znečišťování vod pesticidy a dusičnany, retence vody v krajině, biodiverzity, rekreační, zdravotních a dalších funkcí.

Ekonomika travních porostů a živočišné výroby s ní propojené bude nadále prohrávat s lukrativní ornou půdou, na níž je pěstována řepka, obilí či kukuřice do bioplynových stanic. Nelze proto spravedlivě požadovat po farmářích, kteří doposud hospodaří na travních porostech, aby i nadále zůstávali u tohoto způsobu hospodaření a pečovali tak na své náklady o veřejné statky a externality.