II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť shledal, že jím byla porušena stěžovatelova základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami, a to právo na zdraví, právo na přiměřenou životní úroveň, právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti a právo na soudní ochranu.
Stěžovatel je osobou s těžkým zdravotním postižením; má poruchu autistického spektra a středně těžké mentální postižení; jeho zdravotní postižení je doprovázeno závažnými poruchami chování. Do února 2016 žil v menším bytě se svou babičkou, tehdy více než 80letou, a se svou matkou, která má rovněž zdravotní postižení; přitom v omezeném rozsahu využíval sociální služby osobní asistence a odlehčovacích pobytů. Pro celou rodinu byla situace velmi obtížně zvládnutelná, a tak rodina kontaktovala mnohé poskytovatele sociálních služeb s žádostí o umístění stěžovatele, avšak bez úspěchu. Od podzimu 2012 se rodina také několikrát obrátila s žádostí o pomoc při řešení své situace na městský úřad, krajský úřad a na kraj samotný, ovšem k úspěšnému zajištění potřebné sociální služby pro stěžovatele v žádném případě nedošlo. V březnu 2016 proto stěžovatel podal žalobu ke Krajskému soudu v Praze na ochranu před nezákonným zásahem veřejné moci. Krajský soud v rozsudku z června 2016 shledal, že žalovaný Středočeský kraj se vůči stěžovateli dopustil nezákonného zásahu, když nesplnil svou povinnost, vyplývající ze zákona o sociálních službách, učinit cílené a konkrétní opatření k zajištění dostupnosti poskytování odpovídajících sociálních služeb pro stěžovatele.
Toto rozhodnutí krajského soudu bylo následně zrušeno Nejvyšším správním soudem, který zároveň stěžovatelovu žalobu sám odmítl. Nejvyšší správní soud především uzavřel, že v řízení na ochranu před nezákonným zásahem kraj vůbec nemůže být žalovaným (nejedná se o „správní orgán“ dle soudního řádu správního) a nadto stěžovateli právní řád ani nepřiznává žádné právo na poskytnutí konkrétní služby sociální péče, kterého by se mohl domáhat u soudu jako svého osobního nároku.
Ústavní soud ve svém nálezu nejprve vymezil, že v daném případě, ve stěžovatelově situaci, byla ve hře jeho základní práva, a to zejména právo na zdraví zaručené čl. 31 Listiny základních práv a svobod, právo na přiměřenou životní úroveň chráněné čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti podle čl. 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Všechna uvedená práva nicméně patří mezi tzv. sociální práva a v řízení před správními soudy je bylo možno aplikovat primárně jen prostřednictvím konkrétního zákona, totiž zákona o sociálních službách. Soudy však byly povinny vykládat jeho ustanovení právě prizmatem dotčených práv stěžovatele a v souladu s nimi.
Ústavní soud dále konstatoval, že podle § 38 věty druhé zákona o sociálních službách má každý právo na poskytování služeb sociální péče v nejméně omezujícím prostředí; toto ustanovení přitom zákonodárce přijal právě k provedení Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Při vytváření podmínek pro poskytování sociálních služeb a zajišťování jejich dostupnosti hrají hlavní úlohu kraje, které ve své samostatné působnosti podle § 95 písm. g) zákona o sociálních službách též zajišťují dostupnost poskytování sociálních služeb na svém území v souladu se střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb. Na základě uvedených zákonných ustanovení a při zohlednění dotčených základních práv Ústavní soud shledal, že osoby se zdravotním postižením nacházející se v nepříznivé sociální situaci mají veřejné subjektivní právo na dostupnost vhodných služeb sociální péče. Jedná se sociální právo obecnější povahy, jemuž odpovídá povinnost veřejné moci zajistit dostupnost vhodných sociálních služeb pro uvedené osoby. Tato povinnost je zákonem stanovena krajům, které jsou tedy povinny činit přiměřené kroky k tomu, aby oprávněným osobám na jejich území byly k dispozici potřebné sociální služby, včetně služeb sociální péče. Nejde přitom o to, aby dotčené osoby měly přístup k sociální péči v konkrétní podobě přesně podle svých ideálních představ (například u konkrétního poskytovatele sociálních služeb); jde o to, aby existovaly a dotčeným osobám byly dostupné takové služby, které jsou adekvátní jejich stavu a situaci a mohou jim pomoci vést důstojný a co nejnezávislejší život při zachování maxima osobní autonomie a v sociálním začlenění.
Ústavní soud zároveň zdůraznil, že při rozhodování o konkrétní podobě a charakteru sociálních služeb i při volbě konkrétních kroků k zajištění dostupnosti těchto služeb mají kraje širokou míru uvážení. Navíc se jedná o dlouhodobou povinnost, která není porušena, pokud dočasně či krátkodobě nejsou zajištěny nezbytné sociální služby pro určitou osobu. K porušení této povinnosti a zásahu do práva osob na dostupnost vhodných sociálních služeb ovšem může dojít například tehdy, pokud kraj zůstane dlouhodobě nečinný nebo neprovádí žádné přiměřené kroky, ačkoli ne všechny osoby v nepříznivé sociální situaci na jeho území mají k dispozici potřebné sociální služby, které jim umožňují vést důstojný život. Mezi těmito osobami přitom nelze opomíjet ani ty, které mají atypické těžší zdravotní postižení vyžadující náročnější sociální péči. Stejně tak nemůže kraj zůstat nečinným a rezignovat na svou povinnost účinně jednat za účelem zajištění dostupnosti vhodných sociálních služeb ani v situaci, kdy tyto služby potřebují osoby, o něž zprvu osobně pečovali a je podporovali jejich rodinní příslušníci, avšak později rodina tuto péči z různých důvodů přestane zvládat. V takovém případě – a tím více, jde-li o osoby s těžším zdravotním postižením vyžadujícím náročnou péči – veřejná moc, včetně krajů, nesmí dotčené rodiny takříkajíc „nechat na holičkách“.
Ústavní soud se dále zabýval možností soudní ochrany práva na dostupnost vhodných služeb sociální péče. Konstatoval, že toto právo je pod ochranou soudní moci a lze je uplatnit v řízení před soudem. V případě opomenutí kraje činit přiměřené a cílené kroky k zajištění dostupnosti vhodných sociálních služeb, kterých by mohla využít určitá osoba potřebující sociální péči, přitom podle Ústavního soudu může být vhodným procesním prostředkem k ochraně práva této osoby i žaloba na ochranu před nezákonným zásahem ve správním soudnictví. Ústavní soud neshledal důvodu, proč by v řízení před správními soudy na straně žalovaného orgánu veřejné moci nemohl vystupovat přímo kraj jako územní samosprávný celek jednající v samostatné působnosti.
Ústavní soud tak uzavřel, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku – v němž popřel jednak existenci soudně uplatnitelného práva stěžovatele na dostupné vhodné sociální služby a jednak přezkoumatelnost jednání krajů jako takových, v pozici správních orgánů, ve správním soudnictví – porušil nejen stěžovatelova základní práva sociální povahy, tedy jeho právo na zdraví, právo na přiměřenou životní úroveň a právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti, ale také jeho právo na přístup k soudu a soudní ochranu. Ústavní soud jej tedy zrušil a věc bude znovu rozhodována Nejvyšším správním soudem, který v dalším řízení bude vázán vyslovenými názory Ústavního soudu.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2637/17 je dostupný PDF zde.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
