II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť shledal, že jím byla porušena stěžovatelova základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami, a to právo na zdraví, právo na přiměřenou životní úroveň, právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti a právo na soudní ochranu.

Stěžovatel je osobou s těžkým zdravotním postižením; má poruchu autistického spektra a středně těžké mentální postižení;  jeho zdravotní postižení je doprovázeno závažnými poruchami chování. Do února 2016 žil v menším bytě se svou babičkou, tehdy více než 80letou, a se svou matkou, která má rovněž zdravotní postižení; přitom v omezeném rozsahu využíval sociální služby osobní asistence a odlehčovacích pobytů. Pro celou rodinu byla situace velmi obtížně zvládnutelná, a tak rodina kontaktovala mnohé poskytovatele sociálních služeb s žádostí o umístění stěžovatele, avšak bez úspěchu. Od podzimu 2012 se rodina také několikrát obrátila s žádostí o pomoc při řešení své situace na městský úřad, krajský úřad a na kraj samotný, ovšem k úspěšnému zajištění potřebné sociální služby pro stěžovatele v žádném případě nedošlo. V březnu 2016 proto stěžovatel podal žalobu ke Krajskému soudu v Praze na ochranu před nezákonným zásahem veřejné moci. Krajský soud v rozsudku z června 2016 shledal, že žalovaný Středočeský kraj se vůči stěžovateli dopustil nezákonného zásahu, když nesplnil svou povinnost, vyplývající ze zákona o sociálních službách, učinit cílené a konkrétní opatření k zajištění dostupnosti poskytování odpovídajících sociálních služeb pro stěžovatele.

Toto rozhodnutí krajského soudu bylo následně zrušeno Nejvyšším správním soudem, který zároveň stěžovatelovu žalobu sám odmítl. Nejvyšší správní soud především uzavřel, že v řízení na ochranu před nezákonným zásahem kraj vůbec nemůže být žalovaným (nejedná se o „správní orgán“ dle soudního řádu správního) a nadto stěžovateli právní řád ani nepřiznává žádné právo na poskytnutí konkrétní služby sociální péče, kterého by se mohl domáhat u soudu jako svého osobního nároku.