Nedávno si předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR Václav Krása postěžoval pro ParlamentníListy.cz na to, že ani u ministra práce Mariana Jurečky, ani u ministra financí Zbyňka Stanjury neuspěl se žádostí, aby příspěvek na péči, který se od roku 2018 nezměnil, zvýšili. Oba to odmítli z ekonomických důvodů, že teď nejsou peníze. Příspěvek na péči je od roku 2018 v nezměněné výši určen lidem, kteří potřebují pomoc druhé osoby. Je udělován ve čtyřech stupních. V prvním stupni se vyplácí 880 korun, ve druhém 4400, ve třetím 12 800 a ve čtvrtém stupni, kde jsou zařazeni lidé už jen ležící, jde o částku 19 200 korun. Jak ukazuje následující příběh, lidé by si měli pořádně rozmyslet, než se rozhodnou požádat o vyšší stupeň. Mohli by dopadnout i tak, že budou od státu dostávat nižší příspěvek na péči, než tomu bylo doposud.
Své o tom ví Marie Zemanová, která má sluchový i zrakový handicap jako důsledek předčasného narození. „To, jak jsem viděla, se hodně měnilo v čase. Podstatné je, že jsem měla vždy jen jedno funkční oko, které se postupně zhoršovalo, až se zhoršilo úplně. Operací se to povedlo zvrátit do stavu, jaký mám teď, a to defekt zraku na levém oku. Nemám v něm čočku, mám problém s rohovkou a zároveň mám ještě trubicové vidění, takže vidím asi 10 procent zorného pole. To si můžete představit jako černou masku na očích a v místě toho oka mám vystřiženou malou díru, centimetrový otvor, a tímhle průzorem vidím. Když si před to oko dám brýlovou čočku, tak ta je částečně schopna tu chybějící čočku nahradit, takže nějakou zrakovou kontrolu mám, ale není moc funkční,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Marie Zemanová.
Venku mám bílou hůl nebo chodím s doprovodem
Tento stav se nazývá praktická nevidomost a znamená, že člověk sice má nějaký zrakový vjem, ale pro praktické využívání to příliš není. „A pak mám ještě jedny brýle, což je v podstatě lupa. Těmi jsem schopna vidět docela hezky, ale musím mít objekt jen v jedné vzdálenosti, asi na 20 centimetrů před obličejem. Když ho přiblížím třeba na 19 nebo 18 centimetrů, tak to už nefunguje, rozmaže se to a já už nejsem schopna to vidět. Takže já ten zbytek zraku sice používám, ale ve skutečnosti většinu činností už dělám bez očí nebo přes odečítač obrazovky. V běžném životě venku mám bílou hůl nebo chodím s doprovodem. V domácím prostředí to zvládám, protože to mám naučené,“ popisuje, jak se vyrovnává se zrakovým handicapem.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník