Tereza Spencerová srší vtipem nad konvojem USA. A shrnuje veledůležité posuny na Ukrajině, v Rusku i jinde, o kterých se u nás tento týden příliš nepsalo

2. 4. 2015 8:18

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Jestli v milionové Praze vítá konvoj USA dvacet tisíc lidí, měl by Pentagon raději vypravit další, který bude rozdávat plyšáky a žvýkačky, ironizuje novinářka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová proklamovaný úspěch přejezdu americké kolony přes naše území. A ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz popisuje rozkol mezi Německem a USA ohledně Ukrajiny, pokračující invazi v Jemenu, sílící nechuť jižních států EU k řešení ukrajinské krize či probíhající prvky spolupráce mezi USA s Ruskem.

Tereza Spencerová srší vtipem nad konvojem USA. A shrnuje veledůležité posuny na Ukrajině, v Rusku i jinde, o kterých se u nás tento týden příliš nepsalo
Foto: Hans Štembera
Popisek: V areálu kasáren 17. listopadu si mohli lidé prohlédnout americkou vojenskou techniku zblízka. I přes nepříznivé počasí byl zájem velký

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Jaroslava Hutky, Pavla Svobody, Miroslavy Němcové, Zdeny Mašínové, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.)(ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1) Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka LaudátaPavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.)Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Jiřího Zlatušky, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana ZahradilaJakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra HofhanzlaPetra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje ZubovaKarla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Když jste tento týden shrnovala stav v Kyjevě, tvrdila jste, že pokračuje rozkol mezi USA a Německem. Berlín dle Vás požaduje od Ukrajiny jasné výsledky: Začátek plnění Minsku II i z její strany a zprůhlednění ekonomiky. Znamená to, že strýček Barack je ten hodný, zatímco teta Angela ta přísná? Do toho je zde naštvaný odstavený oligarcha Kolomojskij a dezintegrující se ukrajinská ekonomika. Sdělte nám, prosím, neidealistickou prognózu vztahů Německa (a Bruselu) s kyjevskou vládou. Český čtenář se toho tento týden v tomto směru příliš nedozvěděl.

Evropská unie – pod vedením Německa – po Kyjevu opravdu požaduje plnění dohody Minsk II, čemuž se kyjevští z mnoha důvodů zuby nehty brání, mimo jiné i proto, že by dodržení dohody s Ruskem na nacionalisticky vybičované Ukrajině mohlo přivodit jejich – přinejmenším politickou – smrt. Vzniká přitom ale jakýsi začarovaný kruh. Zatímco má Berlín zcela oprávněnou obavu z velké války na evropském prahu, pro Kyjev naopak platí, že dokud válčí, tak „žije“: může všechny své problémy a neschopnost vládnout, neochotu pustit se do reforem či potírání korupce, strach začít se starat o stále zbídačenější obyvatelstvo atd. atp., házet na to, že má důležitější úkol, a to bojovat proti „ruské agresi“. Jakmile by konflikt na Donbasu opravdu skončil, připraví se tím kyjevští politici/oligarchové o výmluvy a tím i o možnost „sahat“ zcela volně na první miliardy ze Západu. 

K tomu platí, že EU sama má málo, a představa, že bude ukrajinským oligarchům a zkorumpovanému establishmentu lít miliardy jen tak nazdařbůh, je pro většinu členských států čím dál nepříjemnější. Dokud ale Kyjev válčí, tak je asi Bruselu hloupé nechat ho napospas osudu. Takže v zásadě platí, že Berlín, Paříž, Řím a další evropské metropole budou v zákulisí tlačit na Porošenka a spol., aby už něco začali dělat. Navenek budou dál zaznívat – byť stále méně nadšená – hesla o solidaritě a podpoře „demokracii“ na Ukrajině, ale v zákulisí bude přibývat třebas i hrozeb různými sankcemi. Koneckonců, ukrajinská krize namísto hezké čisté – a hlavně už druhé v pořadí – „barevné revoluce“ trvá už rok a půl, EU v důsledku protiruských sankcí trpí zhruba stejně jako Rusko, a je stále těžší všechny prohry západní politiky házet pořád jen na Putina a přitom po očku sledovat, jak se ukrajinští oligarchové a mafie okázale pakují na penězích unijních daňových poplatníků. 

Názor EU je vcelku srozumitelný a logický, neznamená to ale, že nutně dojde naplnění. Spojené státy, nebo lépe řečeno některé radikální vrstvy tamního politického establishmentu, dál hodlají situaci eskalovat. Oficiálně je to vše motivováno snahou zastavit „ruskou rozpínavost“, ale tento názor neobstojí při pohledu na „naturalizované cizince“, kteří byli v hojných počtech dosazeni do kyjevské vlády i důležitých úřadů a pocházejí převážně z proamerických vlád Gruzie, Litvy nebo rovnou z USA. Už připravují „záchranu ukrajinské ekonomiky“ výprodejem všeho státního nebo tím, že přijetím podmínek MMF otevírají Ukrajinu třeba Monsantu. Nad tím vším jsou navíc zisky amerického vojenskoprůmyslového komplexu, který se těší, až se na Ukrajinu začnou hrnout zbraně a propukne velká válka a zbraní bude třeba ještě víc…

K tomu se do hry velkoryse vložila Čína, a zatímco Západ škudlí, položila na stůl rovnou 15 miliard dolarů v investicích. Číňané mají zájem o ukrajinskou černozem i ukrajinské území jako takové, neboť je na trase obřího projektu nové Hedvábné stezky. A hlavně, s nadsázkou mají víc amerických dolarů než EU nebo než jich tiskárny FEDu stačí vyrobit. Přičteme-li k tomu nedávné výrazné upozornění Pekingu, že v ukrajinské krizi stojí na straně Ruska, vše se komplikuje ještě víc. Anebo taky ne – podle starého vtipu o hajném, který přišel do lesa a vyhnal nás všechny.  

Zkrátka, přičteme-li k tomu zájmy Ruska mít na svých hranicích neutrální stát mimo NATO, mění se Ukrajina ve středobod různých protichůdných mocenských zájmů a klid tam jen tak nenastane. Na druhou stranu musí být nyní naprosto skvělé být ukrajinským oligarchou, který se kamarádí s Porošenkem a Jaceňukem, protože peníze se do Kyjeva budou hrnout ze všech stran, ať už ve formě půjček, investic nebo třeba zlevněného ruského plynu. Ještě dlouho bude

z čeho „brát“ ve velkém, ale čistě pro jistotu to chce snížit počet hladových oligarchických krků, a tak jsme navíc svědky propukající války mezi oligarchy, kteří se rvou o zisky.

Jistě, můžeme se bavit i o obyčejných Ukrajincích, ale proč? Ti přece nikoho nezajímají.     

Jednotky separatistů se dle informací západních médií připravují na mohutnou ofenzivu na Mariupol. Je pro ně správná doba? Zaútočí? Jaké hlasy ostatně zaznívají z odtrženého Donbasu, a to jak po občanské, tak vojenské a hospodářské stránce? Tam přeci ,,nejsou lvi", vede se tam diskuse. Mimochodem, západní média informují o mizerných životních a výživových podmínkách tamních obyvatel.

Na rozdíl od moudrých hlav v západních médiích nevím, co rebelové chystají a co ne, ale je opravdu možné, že využijí současného chaosu a bezvládí – Kyjev neovládá žoldnéřské prapory a bojeschopnost jeho státní armády je prachbídná – a něco podniknou. U Širokina kousek od Mariupolu se prý střílí stále více, mariupolští prý dopředu prchají ze svých domů, Kyjev z eskalace viní rebely, ale jak už jsem řekla, válka vyhovuje i jemu. Je to nepřehledné. 

V Doněcku a Luhansku se mezitím od včerejška začaly vyplácet penze (v rublech), tamní vlády nutí „nelegitimní“ ozbrojence odevzdávat zbraně a zkoušejí nastolovat pořádek, Rusko jim posílá zemní plyn… Jen třetina tamních obyvatel žije z výplaty z pravidelného zaměstnání, zbytek se snaží protloukat, ale i západní reportéři tvrdí, že si lidé sice na životní podmínky stěžují, ale současně ujišťují, že se to „dá přežít“ a pod Kyjev se už vracet nechtějí. Tož uvidíme, co bude.  

Když si rozložíme mapu Evropy, mohou nás chytat chmury nad její jižní částí. Šeptá se o ekonomických a imigračních problémech Francie, Itálie a Španělska. Jak se vyvíjí politika těchto mocností ve vztahu k Rusku, sankcím proti němu a vůči ukrajinskému problému? S různou intenzitou deklarují, že ohrožení cítí z jihu. Na plná ústa to říká i Řecko. Čili, jakou radost může mít Moskva z postoje těchto jižních zemí? Třeba z hlediska sankcí, projektu energetické unie či hospodářských vztahů.

Jižní křídlo EU má opravdu své vlastní starosti a nějaká vzdálená Ukrajina je „mimo jejich rozlišovací schopnosti“. Španělsko, Portugalsko, Řecko či Itálie řeší nejen akutní problémy stále – už sedm let (!) – nevyřešené ekonomické krize, ale k tomu se přidává naléhavý problém migrace nebo terorismu ze severu Afriky, jímž se vcelku snadno šíří Islámský stát. Tyto země více či méně hlasitě požadují konec protiruských sankcí a obnovení ekonomiky a tím i síly. A to má navíc ve Francii nakročeno k návratu do politiky bývalý pravicový prezident Nicolas Sarkozy, který se netají sympatiemi k Rusku, takže EU má opravdu co řešit. Mimochodem, ukrajinská média kvůli Sarkozymu propadají chmurám a panice už dnes. 

Nevím, do jaké míry z toho má nebo nemá radost Rusko, neb má svých problémů dost, ale Kremlu takový „rozkladný proces“ v EU určitě nevadí. Na jednu stranu je jasné, že trvající krize Rusku nepomáhá, na druhou stranu bychom si ale měli uvědomit, že opravdu nejsme pupek světa, za jaký se stále vydáváme. Tedy že na nás Rusko nevisí tolik, jak bychom asi rádi, aby viselo. Mám dojem, že třeba rozhodnutí Kremlu učinit z čínského prezidenta „hlavního hosta“ oslav výročí konce druhé světové války v Moskvě je svým způsobem elegantní krok, jak se otřást z nezájmu většiny západoevropských politiků o účast na ceremonii. A hlavně krok navíc velmi výmluvný a symbolický s ohledem na to, jakým směrem se Rusko ve skutečnosti orientuje a kdo je pro ně opravdu důležitý. Třeba to alespoň někteří politici v EU pochopí a uvědomí si, kde ve skutečnosti jsme a jakého významu stále více nabíráme. 

Ostatně, když už jsme u toho, bojkotovat oslavy konce druhé světové války je jen prázdné a hloupé rusofobní gesto, které se snaží přepisovat dějiny. Dějiny, mimochodem, přepisovali třeba komunisté. Normální, sebevědomí lidé s nimi umějí žít, čerpat z nich ponaučení a reflektovat je, protože vědí, že se na dávných faktech žádnými hokuspokusy beztak nic

nezmění. Přesto je jasné, že nad absencí Západu 9. května v Moskvě se u nás jistě mnozí budou zalykat štěstím. A taky vzteky, protože tam prezident Zeman stále ještě hodlá jet. To bude zase hysterie! Ze všeho nejvíc ale bude vypovídat o těch „zalykajících se“.   

Naší zemí projel armádní konvoj USA. Vy se často vystříháváte sledování českých médií, nicméně, co jste z této události zaznamenala? Proamericky smýšlející se radují z desetitisíců občanů mávajících Američanům a z minima protestujících. Vyvozují z toho: Nikdo tu není proti USA a NATO, lidé jsou prozápadně naladěni, až na KSČM a Jiřího Vyvadila. Je to správná interpretace, nebo interpretace kulhavá? Co se s tímto národem dle Vás tento týden stalo? Došlo na Vaše slova, že se budeme dívat na vojáky USA jako na zvířátka v zoo, nebo jsme se skutečně nadchli pro věc americké demokracie a transatlantického partnerství? Jak uspěli čeští novináři v testu objektivity?

Moc jsem to opravdu nesledovala, v sobotu jsem ve slunečním odpoledni jen zašla na protikonvojovou demonstraci na pražském Václaváku (prý asi tisíc lidí) i na prokonvojisty na náměstí Míru (asi 200 lidí). Pobavilo mně, že ti první nechtěli NATO a tím i válku, zatímco ti druzí chtěli NATO a tím i mír. Cynicky mě napadlo, že máme-li všichni stejný cíl, tak se nakonec přece jen dohodneme… Znáte to: padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. 

No ale vážně, z rádia jsem zaslechla, že v ruzyňských kasárnách přišlo americké vojáky okukovat asi dvacet tisíc lidí, což v Praze s 1,2 milionu obyvatel není kdoví co. Pokud by toto mělo být důkazem vámi zmíněného nadšení pro americkou demokracii a transatlantické partnerství, tak by se měli v Pentagonu hluboce zamyslet a vyslat další konvoj, tentokrát opravdu se žvýkačkami a možná i plyšáky… Když jsme u toho: kdyby takhle podbízeli dětem armádu Rusové, okamžitě dostanou co proto kvůli odpudivému militarismu. Což mi zase připomíná, že jsem v jedněch ukrajinských novinách před pár dny četla nadšený článek o etnickém ruském mládenci z Kyjeva, který se kvůli zápalu pro „ukrajinskou věc“ (bůh suď, co to vlastně je) zřekl svých etnických ruských rodičů, protože podporovali Donbas. Okamžitě mi to připomnělo Pavku Korčagina, starší čtenáři budou jistě vědět, o koho šlo… Přičteme-li k tomu zdejší výzvy k zavedení cenzury, vytváření různých seznamů lidí s „nepohodlnými“ názory a bující agentománii, jsme dnes svědky podivuhodných výjevů, které jako by vyplouvaly z těch nejtužších komunistických časů, a hle, dneska jsou naopak oslavované. Propagace komunismu je sice zakázaná zákonem, užívání tehdejších postupů je ale vítáno a podporováno. Je mi trapně z toho, že to někomu „tam nahoře“ trapné není. Jasně to ale ukazuje, kam jsme za čtvrt století budování „demokracie“ došli.

A ten trapný pocit se vztahuje i na všechny ty „jistojisté“ teze, že Putin může napadnout Pobaltí, Polsko, nás a potom spolknout i celý svět. Cílem neustálého omílání podobných proklamací je šířit strach, povolnost, zahltit lidi tak, aby už nebyli s to samostatně myslet. Mám dojem, že s tím přišli za druhého Bushe, kdy se tomu říkalo „preventivní úder“. To se komukoli přiřkl zlý úmysl učinit kdesi cosi, a pak se zaútočilo dříve, než se mohlo vůbec prokázat, zda dotyčný vůbec něco podobného měl opravdu v úmyslu. Výsledkem této politiky je minimálně 1,3 milionu (ale spíš dva miliony) lidí, které USA a jejich spojenci pozabíjeli v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu… Miliony lidí! LIDÍ! A nikomu to tady nevadí! Nevím, kolik lidí pozabíjel Putin, ale oproti americkým prezidentům je v roli „agresora“ prokazatelně naprostý žabař.

Když si ale teze o tom, že „někdo má něco v úmyslu“ nebo, že „někdo něco může udělat“,  představíme v běžném životě, šílenost celé myšlenky je patrná okamžitě. V teorii totiž třeba platí, že každý z nás je s to za určitých okolností zabít. Znamená to tedy, že se všichni navzájem preventivně pozavíráme? Nebo snad rovnou pro jistotu postřílíme? A pokud nám to na běžné životní úrovni přijde nesmyslné, proč tak nadšeně souhlasíme, že to funguje na úrovni států?     

V Lausanne probíhala jednání mezi západními zeměmi, Ruskem a Íránem. Taková na první pohled vedlejší, nicméně podstatná diplomatická fronta. Jak to, že se Západ baví s Ruskem a co to může znamenat? Už jste dříve upozornila, že cesta k oteplení kontaktů mezi Západem a Ruskem vede přes íránský problém. A co vlastní výsledky jednání a ovlivnění íránských mocenských vektorů na Blízkém východě?

Černobílé komiksové vidění světa, v němž superhodné USA stojí proti superzlému Rusku, chrlí na lidi mainstreamová média a někteří politici, a záleží na lidech samotných, zda se jimi nechají zahltit, či nikoli. Mám přitom dojem, že s neustále klesající úrovní vzdělání u nás bude recepce podobných nesmyslů stále větší a propagandisté budou mít stále snazší práci. Realita je ale jiná a velmoci mezi sebou mají množství vazeb na různých úrovních a v různých sférách. To, že se neshodnou kolem Ukrajiny, neznamená, že nejsou s to najít styčné body kolem íránského jaderného programu nebo třeba kolem mírové konference o Sýrii. Nově se třeba USA s Ruskem dohodly o výstavbě nové společné vesmírné stanice, přičemž funkčnost společné ISS prodloužily do roku 2024. Rusko dál dodává Americe palivo do jaderných elektráren i raketové motory, newyorský soud zase nedávno vyňal ze sankcí diamantový důl na Sibiři, který vlastní jeden z kremelských oligarchů. Zkrátka, není třeba si vztahy mezi USA (a Západem) a Ruskem představovat jako jediné lano, které když se přetrhne, vypukne válka. Spíš je lepší představa svérázného pracovního kolektivu, v němž se ne všichni se všemi shodnou, ale ve finále i přes hádky a strkanice vždy cosi vygenerují. A tím „cosi“ je náš svět. Co je dnes spíš důležité, je měnící se rovnováha sil v tomto „světovém kolektivu“; naklání se ve prospěch Východu a Západ je z toho stále nervóznější. A ano, v důsledku těchto „hádek a strkanic“ umírají lidé, ti „loutkoví“, v zemích, v nichž se „hádky a strkanice“ odehrávají, protože na nich velmocím až tolik nesejde. 

Bavíme-li se o Blízkém východě, musíme zmínit pokračující akci Saúdské Arábie v Jemenu. Co se tam děje? Minulý týden jste naznačila ohrožení ropných polí SA, čili je tomu tak? Jak se stav na jihu Arabského poloostrova vyvíjí z hlediska USA, Ruska a Íránu?

Je asi brzy mluvit o tom, jak se agrese nejbohatších států arabského světa (s podporou nejbohatších států Západu) proti jednomu z nejchudších států světa, Jemenu, vyvine z pohledu velmocí. Saúdové bombardují, zabíjejí civilisty po stovkách, americké válečné lodě jim pomáhají ostřelovat oblast adenského přístavu, a rebelské tanky i tak vstupují do Adenu na jihu Jemenu, stejně jako už jsou na saúdských hranicích na severu. Není jasné, jak to vše dopadne, jisté je jen to, že saúdská královská rodina hraje o přežití, takže půjde do krajností bez ohledu na počty obětí či válečné zločiny.

Mě na tom spíš fascinuje legitimita, či lépe řečeno nelegitimita celé agrese. Saúdové a Američané tvrdí, že se útok koná na žádost jemenského prezidenta Hádího, ten se ale už v lednu oficiálně sám od sebe vzdal funkce, pak si to zase rozmyslel, až nakonec rovnou uprchl ze země a je nyní vlastně na útěku. A ze saúdského exilu prý zcela legitimně požádal o útok proti své vlastní zemi. Když ale ukrajinský Janukovyč prchl z Kyjeva ze stejných obav o život, podle Západu tím okamžitě ztratil legitimitu. Takhle to vysvětlila dnes už kultovní mluvčí amerického ministerstva zahraničí Jen Psakiová. 

Jinými slovy, ocitli jsme se ve fázi vývoje, kdy už mezinárodní právo nehraje žádnou větší roli a v lepším případě slouží jen jako klacek na protivníka. To přitom není problém jen třeba Spojených států nebo Ruska, to je jakýsi systém, který byl světu nastolen, možná vnucen. Politici jsou v něm už jen figurky, a kdyby se vzepřeli, budou vyměněni za jiné, povolné.  

Nepříjemné. 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Důležité jistě bude vyvrcholení americko-íránských rozhovorů o jádru, které měly skončit ve středu, ale prodlužují se, což znamená, že obě strany o dohodu usilují. Důležitý pro Blízký východ, ale i pro svět, bude vývoj války v Jemenu, a velezajímavé bude i jednání blížícího se Summitu Amerik, na němž chce Latinská Amerika rušit americké vojenské základny na svém území. Když jsem si při čtení jejich argumentů vybavila nadšení našich „konvojistů“, přepadl mě stísňující pocit jakéhosi skanzenu…  


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Po tomto už by asi Unie skončila úplně. Po Británii ji může reálně opustit další obrovská země

7:48 Po tomto už by asi Unie skončila úplně. Po Británii ji může reálně opustit další obrovská země

Francouzský publicista Yves Mamou poukazuje na zcela reálnou možnost, že po Velké Británii by mohla …