Vážená paní předsedkyně, vážená paní senátorko, paní poslankyně, páni poslanci, já si tady dovolím tlumočit stanovisko ministerstva zdravotnictví. Já chápu, že když se stane chyba v zákoně, je to nepříjemné a z tohoto pohledu oceňuji aktivitu Senátu pomoci ve snaze tu chybu napravit.

Na druhou stranu musím konstatovat, že když se stane chyba, je legitimní, aby si to potom opozice užívala a tady ve všech projevech naznačovala, jak práce ministerstva a Poslanecké sněmovny, která celý blok zákonů o zdravotních službách kritizovala. (? Věta nemá smysl.)

Příklad, který tady řešíme, souhlasu obou rodičů, už tady dostatečně popsal pan zpravodaj Šťastný. Já musím říci, že opravdu tato pasáž a vůbec celý komplex právních záležitostí pokud jde o práva dítěte, práva rodičů a práva lékařů postupovat samostatně, je velký ideologický problém, který se může posouvat dopředu a dozadu a je velmi těžké najít jakýkoliv konsensus v tomto duchu. Nad tímto paragrafem se odehrála veliká právní bitva, jak ho vlastně vykládat.

Já musím zcela jednoznačně říci, že právní bitva se odehrála až ex post, když ten zákon začal být aplikován a protože se některé věci prostě lékařům nelíbily, protože jim přidělaly některé povinnosti, zejména pokud jde o práva pacienta, za která jsme stále ještě kritizováni na žebříčcích, kde je posuzován náš zdravotnický systém, který je hodnocen jinak dobře. Ale práva pacienta pořád nepatří k těm ozdobám, které v našem zdravotnickém systému by byly glorifikovány.

Právní bitva přišla ex post. Když se ten zákon připravoval, tak veškeré právní debaty, které nad zákonem byly, tuto pasáž nekritizovaly. Znovu musím zopakovat, že zcela poctivě úmysl ministerstva byl napsat právní text tak, aby mohl být vykládán právě pro ty nejtěžší případy, kdy dítě má podstoupit chemoterapii, kdy mu má být amputována končetina nebo udělán nějaký zákrok, například operace mozku, která ho může velmi těžce poškodit. Bohužel, takové případy se vyskytují.