„Spousta známých mě od práce dobrovolníka v hospici odrazovala. Ale já jsem naopak zjistila, že to je místo, kde je úplně jiný život, než jaké jsou obecné představy v naší společnosti. Překvapilo mě, že to není mrtvé místo, ale naopak naplněné. Je to místo plné života. I lidé, kteří jsou na konci své poutě se umí radovat. A umějí mít radost z úplně obyčejných věcí. Jejich život byl takový intenzivní a já jsem mohla být u toho, mohla jsem být s nimi. Je to úplně jiné, než se píše v knížkách," svěřila se dobrovolnice Gabriela.

Miliony zmizely, hospic nefunguje

Její práce spočívala v tom, že do hospicu jezdila na týdenní nebo čtrnáctidenní dobrovolnické stáže. Každé ráno, kdy lidé vstávali, jim pomáhala se snídaní a se základní péčí.

„Ale hlavně jsem s nimi individuálně trávila jejich volný čas. Povídala jsem si s nimi, poslouchala jejich vyprávění o svém životě. Oni si potřebovali s někým zrekapitulovat svůj život. Potřebovali sdělit, jak to mají v rodině. Potřebovali si popovídat o velkých bolestech, které měli. K tomu jsem tam byla já, abych je vyslechla. Také jsem s nimi chodila na procházky. Běžný personál, i když se jim hodně věnoval, na to neměl prostor. Jedna paní tam například pletla ponožky a pořád je nemohla doplést. Pak se rozhodla, že je bude plést pro mne. A pak mi říkala, že měla v noci silné bolesti. Nic jí nezabíralo, ale ta myšlenka, že dělá něco pro někoho, že plete ponožky pro mne - jí velmi pomáhala. Jenom taková obyčejná věc. Dodneška ty ponožky mám, paní dávno nežije. Práce dobrovolníka je skutečně takové vzájemné obohacení," svěřila se Gabriela Nytra, kterou dobrovolnictví inspirovalo natolik, že vystudovala obor sociální práce a pokračuje v doktorandském studiu na Ostravské univerzitě.

Více o problematice hospiců ZDE