V dobách, a není to tak dávno, kdy bylo normální milovat svou vlast a její obránce a osvoboditele, v dobách, kdy bylo normální dávat za vzory skutečné hrdiny, a ne lehkoživky všeho druhu z televizních obrazovek, slavil se 6. říjen jako Den československé lidové armády. A to na památku slavného okamžiku, kdy v tento den roku 1944 zavlála v Dukelském průsmyku po letech německé fašistické okupace československá vlajka.

Byly mi čtyři roky, když v roce 1990 rozhodla nově ustavená vládnoucí garnitura, že Dukla už není symbolem hrdinství. Že oběti, které na oltář svobody přinesli Čechoslováci po boku Sovětů v Karpatech nestojí za nic, ani za ten jeden den v kalendáři.

Naštěstí ale o tom, kdo stojí a nestojí za připomenutí, kdo byl a nebyl hrdina, nerozhodují dnešní mocipáni. Přestože by si to moc přáli a dělají pro to maximum. Rozhoduje a vždy rozhodoval o tom lid. A lidé nikdy nezapomenou na slavné dny květnového vítězství nad fašismem. A také nikdy nezapomenou, že po odporné zradě západních spojenců v Mnichově, vrátilo svobodu do naší vlasti zejména smělé vojenské tažení Rudé armády Sovětského svazu. A to za obrovské oběti sovětského lidu.