„Nerozumím dobře česky," omlouvá se redakci hned ve dveřích čtyřiatřicetiletý Barmánec. Ve startovacím bytě ve Vsetíně bydlí se ženou Tank Men Tial a synem dva roky. Oba se chovají skromně a nesměle. „Líbí se nám tu, Češi jsou dobří a tahle republika je bezpečná. Jen nám dvakrát ukradli oblečení. Jsou tu společné prostory, kde věšíme prádlo," říká pro ParlamentníListy.cz Khupsawn.

Problémem jeho rodiny teď už není útěk před vojenským režimem a diktaturou, ale český jazyk a trvalá práce. „Naštěstí už mám zaměstnání, takže se mi daří dobře, bez práce je i tady život velmi těžký," popisuje. Pak se od stolu najednou postaví, aby dodal vážnosti tomu, co říká. „Musím se naučit česky, to je hlavní, první věc," vysvětluje Barmánec.

Více autentických příběhů ZDE

Fotka ano. Až budu umět česky

Tuhle větu pak zopakoval při rozhovoru několikrát, i v sedě. Stejně jednoznačně zopakoval, že fotografování odmítá. „Nechám se vyfotit, až budu umět česky. Práce a český jazyk, to je hlavní," opakuje. Ve Vsetíně nejdřív pracoval Khupsawn ve veřejné službě, teď už je zaměstnaný ve firmě, která vyrábí elektrické stroje. Se zaměstnáním je spokojený, jeho žena Tank Men Tial má jiné životní přání: chce se stát prodavačkou.

Více o uprchlících ZDE