„Jako by Romové byli opice, které je třeba vodit za ručičku a utírat jim zadek.“ Martin Koller se s tématem koncentráku v Letech nemaže, nepotěší ani SPD

12.02.2018 20:32

ROZBOUŘENÝ SVĚT MARTINA KOLLERA O pokrytectví a rovněž o syndromu viny se rozepsal bezpečnostní analytik Martin Koller v souvislosti s kauzou tábora v Letech, o které se v poslední době opět začalo mluvit. Zasadil ji navíc do kontextu moderních vizí politické korektnosti. V současnosti podle Kollera není přehnané hovořit o vzorovém produktu ideologického podvodu.

„Jako by Romové byli  opice, které je třeba vodit za ručičku a utírat jim zadek.“ Martin Koller se s tématem koncentráku v Letech nemaže, nepotěší ani SPD
Foto: Hans Štembera
Popisek: Martin Koller

Nový povyk kolem kárného pracovního, později cikánského tábora v Letech se stává evergreenem české politiky. Když se to hodí, znovu a znovu se vytahuje do médií. Obecně bych řekl, že už toto je neuvěřitelná ostuda a ukázka úrovně a morálky české politiky a politiků, kde se především pražská havlérka ráda ohání morálkou. Kdejaký politik se předvádí svojí láskou k cikánům či Romům, ale nikdo z nich by nešel bydlet do Chánova.

Musíme si položit otázku, zda se jedná z větší části jen o politickou komedii nebo snahu něco z mrtvých cikánů vytřískat, případně oboje, samozřejmě ze strany těch, kteří nejsou cikáni či Romové. A především nesmíme přehlížet ani zahraniční protičeskou propagandu zaměřenou na vytváření jakéhosi syndromu české národní rasistické viny. V politice se neděje nic samo o sobě a vše existuje v souvislostech.

Syndrom viny pro Čechy

Anketa

Když porovnáte hospodářskou situaci naší země na začátku roku 1990 a 2018, kdy byla lepší?

hlasovalo: 8254 lidí

Syndrom viny se začal jako produkt americké levice, která degenerovala do podoby euromarxismu, propagandisticky uplatňovat v médiích již po druhé světové válce v Německu. Je plně v souladu s prolhanou a pokryteckou politickou korektností. V současnosti ho lze bez nadsázky označit za vzorový produkt ideologického podvodu, pokrytectví a zákeřné mediální manipulace s myšlením mas. Můžeme ho bez nadsázky označit za prostředek psychologické války proti bělochům, především Evropanům. Jeho komickým doplňkem je tažení další opory amerických demokratů a euromarxistů, a to neukojených feministek, pod názvem Me Too. Cílem je zotročení národů s jejich vlastním pasivním souhlasem a odstraněním tradičního mužského obranného elementu národa a rodiny.

Tato fáze začala v šedesátých letech. V USA se kupříkladu vyznačuje naprosto rozdílnými přístupy ke kriminalitě bílých a barevných, což nakonec vedlo k tomu, že bílí odešli z řady čtvrtí amerických měst. Typickým příkladem je Detroit. V USA se tomu říká „bílý útěk“. Tím je myšlen útěk bělochů před barevným násilím, které začalo znásilňováním bílých žen v sedmdesátých letech a útoky na domy bělochů tlupami černochů a Hispánců vyprovokovanými levičáckými bílými intelektuály. Zmiňuje to Paul Johnson v knize Dějiny amerického národa. V médiích se tomu říkalo rasové bouře. V posledních letech je vidíme ve Francii, Anglii a Švédsku. V Evropě se o bílém útěku nedozvíte, ale v Paříži už se stal realitou a v Londýně rovněž. Některé čtvrti jsou už čistě barevné a běloch tam nevkročí. Vzorový příklad přínosnosti a obohacení rasovým multikulturalismem euromarxistů.

Vzhledem k tomu, že Češi se podíleli doma i v zahraničí na boji a odporu vůči německému nacismu a rasismu, bylo třeba nalézt nějaký důvod k osočením, že jsou rasisty, aby se vytvořil syndrom viny. K tomu posloužila romská komunita a její utlačování. Dokladem tohoto strašného „útlaku“ je poměr placených daní a pobíraných sociálních a jiných dávek z hlediska Čechů a Romů zprůměrovaný na jednoho příslušníka každého z obou etnik. Stačí vzpomenout na komedii kolem zdi v Matiční ulici a kdo z politiků a jak se angažoval. Reprezentanti pražské havlérky a nedávní voliči Drahoše se mohli zalknout protičeskou propagandou a podlézáním zahraničním euromarxistům. Britové dokonce natočili urážlivý film o českém rasismu, ale zároveň si přímo na letišti v Praze postavili kontrolní pracoviště, aby mohli odmítat romské cestující do Británie. Ti poté obsadili autobusy do Londýna. Typická ukázka euromarxistických a amerických liberálně-demokratických lží a pokrytectví v praxi. Na tento údajný rasismus se nabaluje prolhaná a pokrytecká propaganda sudeťáků o hodných Němcích a zlých Češích.

Od sedmdesátých let minulého století se pod vedením amerických demokratů organizuje propaganda k vytváření syndromu viny u obyvatel Izraele za to, že se brání palestinským arabským, později palestinským islámským teroristům. Je otřesné, že se na ní beze studu podílejí i někteří američtí Židé z intelektuální vysokoškolské komunity a vrcholové politiky. Nijak je netíží, že zrazují historickou vlast a národ. Dostává se jim podpory především od amerických demokratů a euromarxistů a maximálního prostoru ve většině médií včetně našich.

Země svobodných a domov statečných (americká hymna), možná kdysi. Ve světovém měřítku mají USA nejvyšší počet vězňů v poměru k počtu obyvatel. V současnosti se „svobodný a statečný“ Američan utopený ve zbabělé politické korektnosti neodváží podívat na ženskou, natož diskutovat na politické téma typu rasa či americké agrese v zahraničí, hraje si na multikulturalistu a neprozradí, koho volil prezidentem. Nicnedělající indiáni provozují nezdaněné herny a kasina a dostávají ročně od 12 000 do 64 000 dolarů za to, že jsou indiáni. Krásně to popisuje kniha „Všechny jejich lži“ od Tuvia Tenenboma, která rovněž zmiňuje bílý útěk.

Zároveň nelze přehlédnout, že stejný syndrom viny se záměrně nevytváří na Ukrajině, Pobaltí, Chorvatsku a Kosovu, kde jsou naopak nacistické a antisemitské tradice tolerovány, ne-li přímo podporovány ze strany domácích politiků i euromarxistů. Naopak, tam jsou ti špatní Rusové, kteří zachránili Evropu před nacismem a dokončením holokaustu. I to je doklad faktu, že euromarxisté jsou jen fašisté s bolševickými hesly, kteří rádi řeční a poučují druhé o morálce, kterou sami zcela postrádají.

Oběti nacismu byly a jsou s pomocí lží, zastírání pravdivých informací a jednostranné politické korektnosti dlouhodobě mediálně přesvědčovány, že jsou stejné, jako byli nacisté. Před několika lety se stal Hitler osobností roku a nedávno kancléřka Merkelová v americkém časopise Time, který je hlásnou troubou tamních demokratů typu Obamy a Clintonové. Svůj ke svému, nacista a euromarxistka. Saúdská Arábie založila a dotuje v USA univerzitu na školení neziskovkářů. Část nemyslící mladší generace v USA i EU nenávistné protinárodní, multikulturalistické a islámské propagandě dokonce věří, takže se už nemusí přetvařovat a předvádět politickou korektnost. V současnosti dostávají nálepku rasistů a xenofobů všichni, kdo si nechtějí nechat zničit vlast a národ afroislámskou invazí. I v tomto případě vidíme v prvních řadách ideologické protinárodní propagandy reprezentanty pražské havlérky a neziskovek. Dostává se jim maximální publicity v protinárodních médiích, počínaje ČT, zatímco vůči vlastencům se praktikuje všemožná cenzura, urážlivé mediální štvanice i jiné formy nátlaku pod hesly svobody a demokracie.

Zde bych opět zdůraznil, že pražskou havlérku, jejíž členská základna pochází částečně i z Brna, tvoří zájmové skupiny propojené do zahraničí, především Německa, Rakouska (němečtí a rakouští Zelení, Piráti, socialisté, částečně křesťanské strany) a USA (Demokratická strana). Mají úzký vztah k neziskovkám, velký vliv ve většině politických stran, zaštiťují se řečmi o svobodě, demokracii a lidských právech, a především odkazem Václava Havla. Ten snad nikdy nepoužil slovo vlast, ať už byl ve skutečnosti jakýkoli, přičemž názory, vzpomínky a hodnocení jeho osoby se výrazně liší. Udělali si z něj posvátnou krávu a zdroj příjmů, především v kultuře a médiích. Podílejí se už bezmála třicet let na destrukci země jako vlasti českého národa a rodiny včetně rostoucí ekonomické zadluženosti, likvidace zemědělství a podřízenosti průmyslu především německým zájmům. Ti, kterým šlo před listopadem 1989 i po něm o skutečnou svobodu a demokracii, jsou již znovu v disentu, podporují národ a našeho prezidenta a do pražské havlérky nepatří.

Dopady syndromu viny v Německu jsou nepřehlédnutelné. Němci zdegenerovali jako národ natolik, že většinou již nejsou schopni se bránit vůči jakékoli agresi, počínaje mediálními útoky. Až na výjimky zcela ztratili čest a hrdost. Třesou se strachy, že jim euromasrxistická banda vezme jejich korýtka a nevidí, že o ně stejně přijdou díky afroislámské invazi, případně válce, pokud se nebudou bránit. To jim na druhé straně nebrání podílet se na válečných zločinech pod praporem humanity, které spáchaly státy NATO v Jugoslávii a Libyi. Bundeswehr převzal plně roli svého zločinného předchůdce wehrmachtu a stal se útočnou armádou porušující mezinárodní právo, Chartu OSN i německé zákony, které říkají, že Bundeswehr je určen pouze k obraně Německa.

Sudeťáci, přední politické opory Merkelové, se v současnosti nehlásí k tomu, že svým zásadním podílem na likvidaci Československa destabilizovali meziválečný bezpečnostní systém založený na spolupráci Francie a Československa, Rumunska a Jugoslávie a umožnili tak útok na Polsko a rozpoutání druhé světové války v Evropě. A v rámci něčeho takového jako německý euromarxistický Bundeswehr, navracející se k tradicím wehrmachtu a sudeťáků má sloužit polovina pozemních sil naší armády, díky reprezentantu pražské havlérky Stropnickému! Masaryk, Štefánik, Beneš, legionáři a protinacističtí bojovníci a oběti německého nacismu, včetně Cikánů v Letech by se nestačili divit.

Dokladem úpadku Němců je i koloniální smlouva, kterou podepisuje každý nastupující německý kancléř v USA. V ní se zavazují, že budou podle amerických představ utvářet nejen zahraniční politiku, ale dokonce i svoje školství. Dalo by se to pochopit v rámci denacifikace v padesátých letech, kterou Německo stejně sabotovalo, ale proč v současnosti. Výsledky ve školství jsem popisoval nedávno. O smlouvě se píše v knize Die deutsche Karte. Ostatně dokladem pokleslé úrovně současných Němců je úroveň jejich politické reprezentace, jak Merkelové, tak Schultze a samozřejmě Zelených. Bez ohledu na rozdělení do jakýchsi partají jsou to samí euromarxisté.

Syndrom viny jako formu psychologické války převzalo ve spolupráci se sudeťáky vedení západního Německa, později sjednoceného Německa nejdříve proti Čechům a později s pomocí nadnárodních euromarxistů v Bruselu i proti Židům. Výsledkem je podpora takzvaných Palestinců, ale rovněž dalších islámských teroristů šíitských i sunnitských. Vytváření syndromu viny s cílem destrukce států a národů patří k základním ideologickým zbraním euromarxistů společně s politickou korektností, lží a zamlčováním pravdy. U nás jsou jeho hlavními hlasateli příslušníci pražské havlérky, socialisté a političtí neziskovkáři ukrývající se pokrytecky za humanitu.

Nelze přehlédnout, že později se objevilo stejné propagandistické tažení vůči Srbům, kteří kdysi úspěšně bojovali proti německým nacistům a jejich chorvatským a muslimským pomahačům v Jugoslávii. Výsledkem bylo rozbití Jugoslávie, destabilizace celého regionu, vytvoření zločineckého státu Kosovo na srbském území, podpora islámského terorismu a obchodníků s drogami. V současnosti je snaha vytvářet syndrom národního zločinu a viny proti Rusům. To nakonec vidíme na opakovaném tvrzení, že ruští komunisté byli stejní jako nacisté. Bez ohledu na mnohdy brutální praxi nebyli, protože jejich učení nebylo postavené na rasismu a vyhlazování národů. Sovětský systém se opíral o soudní rozsudky, byť mnohdy zmanipulované, ne-li zločinné, zatímco v nacistickém Německu k odsunu do koncentráku rozsudek nebyl nutný. V Rusku se ovšem výrobcům syndromu viny, na rozdíl od zhlouplých a zbabělých Evropanů a Američanů, moc nedaří. Především západní Evropa se díky syndromu viny stala „zemí svobodných a domovem statečných“.

Lety a úroveň české politiky

Poslanec SPD se ve vztahu k táboru v Letech vyjádřil sprostě a hloupě. Přitom je zcela lhostejné, zda se dá, či nedá jeho výrok obhajovat nějakými správně či nesprávně prezentovanými fakty. Jeho slova jsou projevem neúcty k obětem německého nacismu. Ta je v celé EU již v podstatě běžná. Jenže jeho výrok byl zneužit ke špinavé mediální a politické intrice. Způsobil zbytečnou škodu vlastní straně a nahrál nepřátelům našeho státu a národa. Poslanec by zasloužil dostat za úkol o víkendech přečíst několik knih o koncentrácích, napsat z toho informaci a postupně objíždět místní organizace SPD a školit spolustraníky.

Celý problém tábora v Letech je záměrně vykonstruovaný a zároveň je dokladem sociopatického amorálního zneužívání cizího neštěstí. V praxi ho vidíme u mnoha neziskovek, které parazitují na různých programech začleňování romské komunity do společnosti, jako by Romové byli nějací migranti z Afriky či opice, které je třeba vodit za ručičku a utírat jim zadek. Pro neziskovkáře je důležité vyvolávat takzvanou romskou problematiku a otázku, protože si z ní dobře žijí. Jsem přesvědčen, že Romové mají dost vlastních vzdělaných osobností a schopných vůdců, aby se dokázali postarat o svoji komunitu sami. Kdyby oni řešili takzvanou romskou otázku, ušetřili bychom vše, co neziskovkáři prožerou bez pozitivního efektu.

Od pana Okamury, který je již zkušeným politikem, bych očekával taktičtější přístup v souladu s politickou situací. Ve znovu nadšeně omílané kauze Lety se jedná pouze o pokračující mediální tažení proti SPD, ale především proti prezidentu Zemanovi, který má být prezentován jako osoba podporovaná extremisty. Přitom je zcela lhostejné, zda členové SPD extremisty jsou, či nejsou. Na pravdě v mediálních štvanicích organizovaných euromarxisty, kteří se mnohdy vydávají za pravici, nikdy nezáleželo. Stačí si vzpomenout na mediální tažení proti Martinu Konvičkovi, které bylo stejným způsobem zneužito proti Miloši Zemanovi. Nedávno jsme viděli prolhanou štvanici proti novináři Sedlákovi z SPO, kterou ukončila jeho smrt. Najednou se ke lžím a odpovědnosti za ně nikdo nehlásí. Dále nelze pominout ani fakt, že mediální prezentace SPD jako strany rasistů a extremistů je zaměřena rovněž proti Andreji Babišovi a podpoře ANO ze strany SPD. Už to může být příprava na předčasné volby po výprasku a vyhozených milionech v prezidentských volbách. Mimoto lze předpokládat výpady i ze strany německých a bruselských euromarxistů a nelze zapomínat, že i romská komunita má voličské hlasy.

Především lze konstatovat, že polistopadový euromarxistický pokrytecký přístup k Romům je urážkou jejich komunity. Naši politici a neziskovkáři by se měli po téměř třiceti letech konečně rozhodnout, zda jsou Romové našimi občany s občanskými právy a povinnostmi, nebo jakýmisi méněcennými přivandrovalci vyžadujícími zvláštní zacházení. Jak by se asi českým politikům, kteří stále omílají cikánskou otázku a tábor v Letech, líbilo, kdyby někdo takto řešil nějakou českou otázku? Můžeme si z tohoto hlediska připomenout především sudeťáky. Proti všemožným pomluvám a útokům z EU a USA na téma českého rasismu se stavějí téměř všichni čeští politici.

Jaký asi mají pocit slušní a pracovití příslušníci romského etnika, jestliže je kdekdo hází do jednoho pytle s necivilizovanými příživníky a řeší stále jako nějaký romský problém či otázku. A případně na tom ještě některé neziskovky napojené na zavedené partaje beze studu vydělávají a rozdmýchávají problémy. Kdyby se všichni Romové plně integrovali do většinové společnosti, byli by neziskovkáři bez peněz a bez práce. Proto žvaní o českém rasismu a podporují příživníky a kriminálníky, kteří jsou navíc špatným vzorem pro všechny ostatní, kteří neztratili hrdost a nechtějí žít ze sociálních dávek. Česká politická scéna by se měla stydět.

Co je koncentrák

Řeší se otázka, zda tábor v Letech byl, či nebyl koncentrační. Ze širšího pohledu byl, z úzce právního nebyl. Byl to však především nacistický tábor, jaký by se nemohl v meziválečném Československu vyskytnout. Byl to produkt německého nacismu a rasismu a jeho zákonů. Německé směrnice rozeznávaly 13 druhů táborů. Všechny byly ve své podstatě koncentrační. Byly určeny k soustředění a zadržování osob, které se z politického, náboženského nebo rasového hlediska nehodily režimu. Političtí či ideologičtí vězni tam byli záměrně promícháni s kriminálníky, kteří je terorizovali. Oficiální důvody umístění do koncentráku byly různé. Mohlo to být oddělení od ostatního obyvatelstva za účelem ochrany (ve skutečnosti ochrany režimu před politickou opozicí), bezplatná práce (takzvaná převýchova prací) nebo likvidace rychlá či pomalá po „ekonomickém“ využití cestou práce pro nacistickou říši. V řadě případů se tyto faktory prolínaly. Mezi koncentrační tábory můžeme zařadit bez větší nadsázky i zajatecké.

V německých zajateckých táborech bylo hladem, otrockou prací a chybějící zdravotní péčí zlikvidováno několik milionů sovětských zajatců. Kromě sovětských byli v německých zajateckých a koncentračních táborech likvidováni i zajatci z armád USA, Británie, Francie, Itálie, Jugoslávie a dalších. Tato praxe je známá již z 18. století. V šedesátých letech 19. století byly nejhorší zajatecké tábory za občanské války v USA. S brutalitou nacistických si nezadaly japonské zajatecké tábory, kde byli vražděni a zneužíváni k otrocké práci zajatci armád USA, Británie, Austrálie, Nového Zélandu, Indie a Filipín. Nedávno vyplula na světlo otázka polských zajateckých táborů, kde zahynuly od roku 1921 tisíce vojáků Rudé armády. Několik britských zajatců se v roce 1944 dostalo až do Osvětimi. Snad nejbrutálnější byly chorvatské koncentrační tábory, kde docházelo pod záminkou rekatolizace k masovému vraždění srbských zajatců i civilistů a rovněž Židů a cikánů. Ani na ně se v EU posedlé protisrbskou propagandou a euromarxismem nevzpomíná.

Můžeme si připomenout britské koncentrační tábory v jižní Africe, kde na přelomu 19. a 20. století umíraly rodiny Burů (holandských a německých kolonistů), kteří jen bránili svoji zemi před britskou agresí. Jednalo se většinou o ženy a děti. Rovněž různé pracovní tábory lze označit za koncentrační. V Německu musela v obvykle brutálních podmínkách pracovat většina vězňů. Ale rovněž sovětský gulag, oficiálně pracovní tábory, byly koncentráky, kde byli shromážděni společně političtí oponenti a kriminálníci. Jako koncentráky lze označit rovněž pracovní tábory na našem území v padesátých letech. Osazenstvo pracovních táborů většinou nesmělo mimo tábor, případně jen omezeně, a bylo hlídáno ozbrojenými strážemi. Neměli bychom zapomínat na koncentrační a pracovní tábory ve Frankově Španělsku stejně jako v Řecku nebo v Argentině za proamerických vojenských diktatur a rovněž v Chile, ovládané velkým přítelem USA Pinochetem a jeho fašistickým režimem. V jižním Vietnamu byly za války v šedesátých letech zřizovány s americkou pomocí strategické vesnice, kam bylo soustřeďováno obyvatelstvo, aby nemohlo podporovat partyzány. V podstatě se jednalo o koncentrační tábory za ostnatým drátem. Volný pohyb byl omezen pouze na práci na okolních polích. Takže opět koncentrák, jako kdysi německé s vnějšími pracovními komandy. Spojené státy ostatně vytvořily koncentráky i doma v době druhé světové války a soustředily v nich občany japonského původu, aniž něco páchali.

Lety, stejně jako Hodonín u Kunštátu, byly atypické, protože nespadaly do sítě německých koncentračních a pracovních táborů. Neplatily tam ani německé předpisy, což poněkud ulehčilo pobyt vězňů. Dokladem je i fakt, že tam za nimi přišly dobrovolně i jejich rodiny. Nicméně Lety ani Hodonín u Kunštátu nelze označit za český koncentrák, protože mohly vzniknout pouze proto, že Československo bylo s výjimkou Slovenska obsazeno a přeměněno na bezprávnou kolonii nacistického Německa s názvem Protektorát Čechy a Morava. Stalo se tak především pomocí dlouhodobého rozvratného působení takzvaných sudetských Němců, kteří napomohli likvidaci Československa. Obsazení zajistila zrada spojenců, především Francie a Velké Británie, a jejich podpis dohody v Mnichově. Půdu pro ni připravily právě teroristické akce sudetských Němců podporovaných nacisty z Německa. V době okupace tvořili sudetští Němci značnou část úředníků, především vedoucích protektorátní státní správy.

Od roku 1990 se opakují snahy využívat tábor v Letech k sudetoněmecké propagandě. Je vydáván za český koncentrační tábor. Tím je podsouváno, že Češi, kteří byli v době okupace objektem nacistického teroru a měli být z velké části fyzicky likvidováni jako národ, případně odsunuti na Sibiř, jsou vlastně stejní rasisté jako němečtí nacisté. K tomu se pojí vydatně nafouknuté mediální legendy o českých zločinech proti hodným sudetským Němcům. Ne že by nedocházelo v roce 1945 místy k excesům, nicméně se jednalo pouze o odvetu za zločiny, kterých se sudetští Němci dopouštěli koncem třicátých let a následně v době okupace, počínaje mládeží v Hitlerjugend a Svazu německých dívek přes jiné nacistické organizace, především NSDAP až k SS. I tak se mnoha českým obětem nedostalo spravedlnosti, protože Německo nevydalo k potrestání 1 500 válečných zločinců a většinou je ani samo nepotrestalo.

Z tohoto hlediska je současný povyk kolem tábora v Letech vzorovou ukázkou pokrytectví, jestliže s ním přicházejí právě lidovci, TOP 09 a jejich klony, kteří jsou známí svým přátelským vztahem k sudetským Němcům. Stačí si položit otázku, kolikrát se lidovci zajímali o Lety před listopadem 1989. Vždyť byli stranou Národní fronty podporující vedoucí úlohu KSČ a mohli mluvit do politiky. Určitě by dostali velkou červenou jedničku. Husákova KSČ by se určitě nezastávala protektorátního četnictva a sudeťáckého úřednictva. Totéž mohla učinit a neučinila Česká strana socialistická, která byla rovněž součástí Národní fronty řízené KSČ. Z ní pocházejí někteří současní socialisté, například nedávný ministr zahraničí Zaorálek. Ani socialisté, jedna z hlavních bašt současných neziskovkářů a euromarxistů, se celá desetiletí před listopadem 1989 o nějaké cikány v Letech nezajímali.

Jako koncentrační tábory můžeme bez nadsázky označit i současná detenční zařízení pro ilegální migranty, dokonce dočasně i pro ty legální. Jedná se o místo jejich soustředění, které by mělo bránit jejich nekontrolovanému pohybu a ohrožení domácích obyvatel. Toto ohrožení může být v první řadě zdravotní. Málokdo má chuť dostat tuberkulózu, ebolu nebo nějaké africké parazity. Ještě závažnější je ohrožení kriminální, ať již formou obchodu s drogami, krádeží, loupeží, vražd nebo znásilňování, ale rovněž terorismem, který není ničím jiným než formou organizovaného zločinu napojenou obvykle na narkomafii a ilegální obchod se zbraněmi. V neposlední řadě je třeba bránit prosazování necivilizovaného způsobu života a extremistických a násilných ideologií. Zároveň může uzavřený tábor zabránit útěku těch ilegálů, kteří budou vyhoštěni a mohli by zmizet do muslimské komunity, případně se snažit získat azyl pod smyšlenou identitou v jiné zemi.

Prevence je základem bezpečnosti. Na to mnozí euromarxisté bohužel zapomínají. Proto je možná přehnané se v současnosti vyloženě bát používání sousloví koncentrační tábor, i když je zkompromitováno minulostí. Na druhé straně je pochopitelné a správné, že vzpomínka na nacistické koncentráky je vysloveně negativní. Nicméně vzpomínky na německý nacismus by neměly být zneužívány k vytváření syndromu viny a podpoře afroislámské invaze. Současný koncentrační tábor, ať už se nazývá jakkoli, chránící obyvatele Evropy může mít paradoxně a bez ohledu na minulost i pozitivní charakter. Samozřejmě pokud se nevrátí vláda německých, případně ukrajinských, chorvatských či kosovských muslimských nacistů pod prapory euromarxismu.

Pravzorem koncentráků je pravděpodobně otrokářský systém v USA, později Rakousko-Uhersko, známé jako žalář národů. V detailnějším pohledu jsou to vojensko-rolnické kolonie ruského dělostřeleckého generála Arakčejeva, které posvětil car Alexandr počátkem 19. století. Až do rozsáhlé vzpoury v roce 1826 v nich žilo kolem milionu nevolníků. Arakčejeva bychom mohli označit za ideový vzor současné EU jako ideologického vrcholu nesvobody a pokrytectví. Všechny koncentráky od Arakčejeva přes Hitlera až po EU s její ódou na radost se oháněly prací, pořádkem (v praxi tupou byrokracií úřednických příživníků a korupčníků), lepší budoucností i svobodou, počínaje nápisem nad branami nacistických koncentráků Arbeit macht Frei – Práce dělá svobodu. Přitom je vždy vedli asociální psychopati, omezení flákači a totalitáři, kteří místo svobody a lepších zítřků přichystali pro svoje oběti nespravedlnost, teror a války.

Povyk kolem tábora v Letech můžeme shrnout do několika záměrů. Jedná se o vytváření českého syndromu viny za účelem snížení odporu k afroislámské invazi, přímý útok na SPD, nepřímý útok na Miloše Zemana a Andreje Babiše, dále o posílení pozice sudeťáků a nelze vyloučit i finanční motiv. Zájmy romské komunity jsou až na posledním místě.

Blíží se sté výročí obnovení samostatnosti českých zemí osvobozením z rakouské okupace, především díky statečnému boji legionářů ve Francii, Srbsku, Rusku a Itálii. Slovo vlast, pro něž položily život statisíce našich občanů v první i druhé světové válce, je pro některé euromarxisty, především sluhy německých zájmů a neziskovkáře z řad pražské havlérky, téměř sprostým slovem. Nicméně v době oslav stého výročí samostatnosti se určitě budou beze studu cpát do první řady a pronášet v médiích vlastenecké projevy. Nezájem většiny současných českých politiků o vlast, o historii naší země a jejích obyvatel a zároveň účelové využívání tábora v Letech je ostudou a tragédií polistopadového vývoje a zároveň dokladem úrovně euromarxistické demokracie a spravedlnosti v evropské současnosti vedené Německem.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Následující text je zkrácený a upravený článek, který vyšel na Parlamentních listech 18. srpna minulého roku a stává se opět více než aktuálním.


 

Nacistické tábory nejen v českých zemích

Pravděpodobně nejucelenější informace o táboře v Letech lze nalézt na internetových stránkách romských sdružení. To mimochodem dokazuje, že existuje i romská inteligence. Bohužel se vzdělaným Romem pracujícím v kanceláři u počítače se z nás potká málokdo. Historie tábora byla mnohokrát omleta včetně primitivních nenávistných nadávek v internetových diskusích, které inkasovali vesměs ti, kteří psali pravdu.

Základní otázkou není logické právo romské komunity na památník svých obětí německého rasismu. To je nezpochybnitelné. Bez nacistů, kteří získali moc v Německu díky hlasům a podpoře mnoha občanů, by neexistoval žádný protektorát řízený nacistickými říšskými protektory a sudeťáckými úředníky a jeho rasové zákony. Neexistovaly by koncentrační tábory u nás i v Německu. Právo na uctění mají všechny oběti totality, vražd, loupeží a násilí v celé Evropě. Jenže současní politici a mediální pracovníci přiznávají něco takového jen některým. Zvláštní je fakt, že celá česká politická reprezentace se může zbláznit kvůli jednomu cikánskému pracovnímu táboru v Letech. Je opravdu dojemné vidět nastoupené politiky v nažehlených značkových oblecích, kteří celý život pro tuto zemi nic pozitivního neudělali, jak pokrytecky žvaní kolem vepřína v Letech, a přitom by cikánovi ruku nepodali, a pokud ano, tak by si ji poté dvakrát umyli. Otázka je, zda se za tím neskrývá ještě další historie tohoto tábora a osoby, které mají odpovědnost za jeho vznik. Přitom existoval ještě druhý cikánský pracovní tábor v Hodoníně u Kunštátu a o něm je v médiích absolutní ticho. Čím se lišili cikáni z Let od cikánů v Hodoníně u Kunštátu?

Podíváme-li se na historii protektorátu Čechy a Morava, zjistíme, že jak české, tak následně německé okupační úřady se dopracovaly k číslu mezi 6 000 až 7 000 dosti nejasně definovanými cikány. Obecně byli označeni jako nižší rasa a zařazeni mezi příživníky a kriminální živly, a to bez ohledu na realitu života konkrétních jednotlivců a rodin. Na Slovensku jich v té době žilo zhruba 100 000. Po okupaci takzvaných Sudet byli všichni tamní cikáni vyhnáni do protektorátu, stejně jako Židé a většina Čechů. Na tuto dobu hrdinného návratu do třetí říše kupodivu reprezentanti sudeťáků vedení Posseltem nevzpomínají, stejně jako jejich čeští přátelé, Bělobrádkem a Hermannem počínaje a propagandistou Zieglerem, Krystlíkem a všelijakými euromarxistickými neziskovkáři konče. Vyhnaní, případně zavraždění Češi, Moravané, Slezané, Židé i cikáni, ale rovněž nepočetní demokratičtí a antinacističtí Němci, především komunisté a sociální demokraté, nezapadají do jejich pohádek o hodných sudeťácích, kteří neměli nic společného s nacismem. Přitom naprostá většina sudeťáků porušila zákon, dopustila se vlastizrady, podporovala nacismus, mnozí se stali členy NSDAP a dalších jejích zločineckých organizací typu SS. Téměř všichni požádali o občanství takzvané třetí říše. Pan Krystlík by nám určitě rád sdělil, kolik sudeťáků, kteří po listopadu 1989 tak milují Čechy, odmítlo občanství takzvané třetí říše a rozhodlo se zůstat občany protektorátu. Východoněmečtí historici nalezli před listopadem 1989 celkem 1 000 aktivních antifašistů, kteří bojovali v odtržených oblastech naší republiky proti nacismu (nikoli za obnovení ČSR), z více než tří milionů sudeťáků. Prakticky všichni byli zavražděni, nebo posláni do koncentráků svými sudetskými spoluobčany.

Podle romských organizací z cikánů v protektorátu 1 308 prošlo táborem v Letech a 1 375 táborem v Hodoníně u Kunštátu, přičemž v prvním zemřelo následkem strádání, především zimy a nemocí 327 osob, ve druhém 207. Nikdo nebyl zavražděn ani popraven. Režim v Letech byl relativně volný, tábor byl obehnán plaňkovým plotem a hlídalo jej několik četníků. Věznění muži si přivedli rodiny, což vedlo k přeplněnosti tábora a je zároveň důkazem benevolentnosti režimu za strany protektorátního četnictva. Vězňům klasických koncentráků se o něčem takovém ani nezdálo. V době, kdy následkem nedostatečné hygieny a špatné stravy vypukl tyfus (na nějž zemřeli i tři četníci), který měl za následek většinu mrtvých, byli vysláni z Prahy na pomoc lékaři a sestry. Narození a zemřelí cikáni v Letech byli jako protektorátní občané zapisováni do matrik v okolních obcích. Tím se lišili například od Židů v jiných táborech. V roce 1943 byli věznění i jejich rodiny odesláni z Let i z Hodonína u Kunštátu do Osvětimi, stejně jako většina ostatních cikánů z takzvaného protektorátu, který musel převzít německé rasistické zákony. To vše bez ohledu na fakt, že především na jižní Moravě existovaly celé cikánské komunity, které se způsobem života nelišily od ostatního obyvatelstva, takže se nejednalo o žádné příživníky. Okupaci přežilo podle různých zdrojů zhruba kolem 700 až 1 000 cikánů. To znamená, že v poměru k celkovému počtu byli nejvíce postiženým etnikem politikou německého nacismu na území naší republiky. Zároveň je evidentní, že ze současných oficiálních více než 200 000 Romů naprostá většina nemá k táboru v Letech a nacistické rasové politice v protektorátu žádný vztah, protože přišli po válce ze Slovenska, Maďarska a Rumunska.

Nacistické tábory a Češi v nich

Zásadní otázkou není památník v Letech, ale likvidace současného vepřína, který tam určitě nebyl postaven proticikánskými rasisty. Část tábora byla navíc mimo tento objekt. Otázkou rovněž je, zda by se také bourala automobilka, nejlépe německá, nebo elektrárna, nejlépe státní a atomová? V čem je průmyslově produkované prase horší než německé auto nebo předražená elektřina? Povyk kolem vepřů bych pochopil v případě muslimů, ale cikáni i Romové konzumují vepřové bez problémů. Celý problém nelze hodnotit jinak než jako pokryteckou komedii v režii EU. Dokladem je fakt, že s obrovským povykem a náklady se má stavět památník v Letech, zatímco po cikánech z tábora v Hodoníně u Kunštátu neštěkne pes. Jak je postaráno o občany, kteří díky ziskové show kolem památníku přijdou o práci? Jak bude nahrazen výpadek produkce masa? Pravděpodobně dovozem ze zahraničí, na němž bude někdo vydělávat a zároveň se zvýší závislost naší republiky na potravinách z EU.

Důležitější je otázka, jak velkou komedii předvedou naši a europolitici kolem ostatních pracovních táborů? Na území protektorátu a takzvaných Sudet jich totiž bylo ještě minimálně 50. Památník v Terezíně nedaleko Lidic, kterým prošlo v době okupace 155 000 evropských Židů, z toho polovina z protektorátu, je téměř osamocený. Důvodem je fakt, že nešel po válce ekonomicky využít, přičemž bourání staré pevnosti by bylo nákladné. Zbývá ještě 49 táborů, buď koncentračních ve smyslu soustřeďování lidí, pracovních, nebo pracovně-kárných, kde byli vězněni a pracovně zneužíváni především Češi a Židé. Byly to Bílá Voda, Bílý Kostelec nad Nisou, Božičany, Nová role, Brněnec, Bruntál, Břeclav, Bukovany, Bystřice, Dětřichov, Hanušovice, Holýšov, Hradišťko, Chrastava, Jezeří-Albrechtice, Jiřetín pod Sedlovou, Kamenický Šenov, Korunní, Kraslice, Křepenice, Lešany, Litoměřice, Lovosice, Mirošov, Most (Záluží), Nové Město pod Smrkem, Ostrov nad Ohří, Poříčí, Prameny Vltavy-Bučina, Rabštejn, podzemní továrny Richard, Rtyně nad Bílinou, Rychnov u Jablonce nad Nisou, Skrochovice, Svatava, Vrchotovy Janovice, Sokolov, Panenské Břežany (osobní pracovní koncentráček Heydricha a později jeho ženy), Bohuslavice nad Úpou, Bernartice, Meziměstí, Libeč, Jablonec nad Nisou, Králíky, Smržovka, Hořejší Vrchlabí, Horní Staré Město, Žacléř, Světlá. V kolika z těchto míst se bude za mohutného mediálního show s nastoupenými politiky bourat, aby se mohly stavět památníky? Nebo se bourat a stavět nebude, protože tam byli jen Češi, Moravané, Slezané a Židé, případně i Poláci a antifašističtí Němci? Anebo se o tyto koncentrační tábory nikdo nezajímá, protože z toho nekouká žádný kšeft?

Kromě toho jsem napočítal na českém území 26 zajateckých a cizineckých pracovních táborů (Ústí nad Labem, Cheb, Rýmařov, Krnov, Jablonec nad Nisou, Ustroň, Bohumín, Horní Suchá, Sokolov, Špindlerův Mlýn, Litvínov, Branice, Králíky, Stará Role, Záluží u Mostu, Holýšov, Petřvald, Fryštát, Třinec, Těšín, Bystřice, Moravská Třebová, Lombinovice, Doubrava, Karviná, Orlová…), v nichž nuceně pracovali váleční zajatci z Británie, Austrálie, Nového Zélandu, Kypru, USA, SSSR, Polska, Itálie, Kanady, Francie, Belgie, Nizozemska, možná i odjinud. Uvedený počet těchto táborů pravděpodobně není úplný. Značná část zajatců z tehdejšího SSSR a Polska a nuceně nasazených pracovních sil z Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Polska nepřežila. Kolik zajatců a nuceně nasazených cizinců zahynulo na našem území péčí německých nacistů a jejich pomahačů, je nejasné. U kolika těchto táborů stojí památníky, kde se bouralo? Je ilustrativní, že velká část pracovních táborů byla postavena v takzvaných Sudetech. Vězni ve vzpomínkách uvádějí, že sudeťáci byli až na výjimky z Němců nejhorší. Platilo to v mnoha případech i pro sudeťácké zemědělce, kteří dostali na výpomoc několik otroků z řad válečných zajatců nebo nuceně pracovně nasazených cizinců, které týrali, živili je odpadky a ubytovávali v chlévech a nevytápěných stodolách. Dnes naříkají v ČT24 i jinde s podporou nestoudných českých politiků nad tím, jak jim ti Češi strašně ubližovali, když oni je měli tak rádi. Možná že by nám tento sudetský multikulturalismus plný lásky k Slovanům pomohli vysvětlit ideologové a tvůrci nové euromarxistické, či spíše euronacistické afroislámské historie Evropy, pánové Posselt a Krystlík. Každopádně se zdá, že účelově zapomínáme na zabité a umučené z řad našich občanů, spojeneckých armád i další oběti nacismu a jeho zvrhlé třetí říše. A je zcela lhostejné, zda se jedná o Čechy, Moravany, Slezany, Židy nebo cikány. Všichni byli oběťmi Němců a jejich utopické třetí říše.

Pracovní koncentráky

Zapomínáme rovněž na naše totálně nasazené občany, a to jak doma, tak v takzvané říši. Jednalo se především o mládež celkem kolem 640 000 obyvatel protektorátu. Ubytováni byli v různých druzích táborů a nasazováni na různé práce od výroby v průmyslu a zemědělství až po odklízení sutin a nevybuchlých bomb. Ubytování a strava byly ve většině případů špatné, místy horší, mnohde nechyběly násilí i teror ze strany gestapa a německého občanstva. V případě náletů většinou nesměli používat kryty pro německé obyvatelstvo. Z totálně nasazených se nevrátilo kolem 6 000 a 60 000 zemřelo do dvou let po válce následkem útrap, vyčerpání a nemocí. I k nim by se měli vyjádřit tvůrci moderní historie, kteří dostávají plno vysílacího času v ČT i dalších médiích. Jejich utrpení popisuje kniha Františka Mainuše Totálně nasazeni 1939–1945 a stojí za přečtení. Stejně by si měl každý přečíst nějakou knihu o nacistických koncentrácích.

Popisy a vzpomínky na to, jak zacházeli němečtí a rakouští zaměstnavatelé s českou mládeží, jsou opravdu ilustrativním dokladem údajné radostné společné česko-německé minulosti, jakou se nám snaží líčit pořady typu Historie CZ v ČT. Němečtí zaměstnavatelé se místy chovali hůře než kápové v koncentrácích, přičemž mladí Rusové, Poláci a Ukrajinci na tom byli ještě hůře než Češi. Takzvané pracovně-výchovné tábory založené roku 1942 pro cizineckou mládež byly podle českých svědků horší než známé německé koncentráky Flossenbürg nebo Bergen Belsen a zanechávaly trvalé následky u těch, kteří je přežili. U nás byl jeden v Záluží u Mostu. V Německu, Rakousku a Polsku se česká mládež dostávala především do pracovně-výchovných táborů Gross Beeren, Osvětim, Radeberg, Oberlanzendorf, Spergau, Hallendorf a Blechhammer. Tyto tábory sloužily jako zdroj neplacené otrocké síly německým podnikům.

Právě díky různým táborům a válce vyvolané německými nacisty žilo po válce na našem území nových 100 000 invalidů. Kromě vypálených a vyvražděných obcí Lidice, Ležáky, Ploština, Javoříčko, Prlov a dalších zahynulo 12 000 našich občanů následkem spojeneckého leteckého bombardování, které by se nekonalo bez Německem vyvolané války. Z občanů českých zemí byly ztráty následující: Holokaust 71 000–81 000, přičemž další Židé jsou vedeni mezi Čechy, popravení až 10 000, Češi v koncentračních táborech přes 20 000, totálně nasazení 6 000, padlí partyzáni 500, padlí a zavraždění v květnovém povstání 8 000, antifašisté v pohraničí včetně německých 1 000, Češi a Poláci, občané ČSR 2 000, cikáni více než 6 000, nezvěstní 10 000, vojáci východního odboje 4 570, vojáci západního odboje 3 220, letci RAF 560, parašutisté vysazení v protektorátu 800, počty ztrát v nevojenském odboji ve Francii, Belgii, Jugoslávii a počty Čechů, kteří museli jako obyvatelé Sudet sloužit v německé armádě a padli, jsou nejasné. Nejasný je rovněž počet Čechů zavražděných ukrajinskými nacionalisty v době německé okupace Ukrajiny. Je otázka, nakolik jsou uvedené počty převzaté a vypočtené z různých zdrojů přesné. Mnozí obyvatelé, především Židé, se ukrývali s pomocí přátel a měnili totožnost. Zvláště koncem války přestala fungovat evidence, takže celkový počet obětí je pravděpodobně vyšší.

Mezi pracovní tábory či koncentráky patřily nepochybně i Lety a Hodonín u Kunštátu. Zde je třeba připomenout, že Lety byly původně kárným pracovním koncentrákem pro české Židy. Byli určení k likvidaci polomů na pozemcích knížete Schwarzenberga. Dokonce i dozorci a lesníci dosvědčili, že Židé pracovali usilovně. Aby ne, když jim šlo o život, což moc dobře věděli. Nicméně se jednalo především o inteligenci, konkrétně lékaře, zubaře, advokáty a podobné, kteří neměli fyzický fond a zkušenost s prací v lese. Proto podávali ve srovnání s předpoklady nedostatečné výkony. Proto byli odsunuti do Terezína a odtud do Osvětimi. Podle dosažitelných informací nepřežil nikdo. Je nejasné a ostudné, že není osud těchto obětí nacismu dostatečně publikován. Poté byli dovezeni cikáni, kteří rovněž neuspěli. Po jejich odeslání do Osvětimi byli najati lesní dělníci s praxí ze Slovenska. I to je doklad faktu, že otrocká práce postavená na nesvobodě a ideologických utopiích je neefektivní. V první řadě by si to měli uvědomit euromarxisté, jejichž EU je historicky největší utopií a Potěmkinovou vesnicí organizovanou národem, který vyvolal v Evropě nejničivější války.


 


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Koller

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Nenavážej se do slušných lidí, zmetku. Nedostal jsi na něj dotaci, co!“ Šéf Organizace pro pomoc uprchlíkům dostal výprask. Podívejte se, za co to bylo

8:58 „Nenavážej se do slušných lidí, zmetku. Nedostal jsi na něj dotaci, co!“ Šéf Organizace pro pomoc uprchlíkům dostal výprask. Podívejte se, za co to bylo

Známý italský kuchař a restauratér Emanuele Ridi, kterého si diváci vybaví především z českých pořad…