Pane Provode, z otevřených zdrojů se o Vás píše například to, že jste se zavražděným podnikatelem Mrázkem založil Nadaci Karla Gotta Interpo, která pomáhala pozůstalým po policistech, kteří zahynuli při výkonu služby. Mrázek je po smrti a stal se z něho takříkajíc kult. Jak ho s odstupem času vnímáte Vy? Jak by, myslíte, zhodnotil on Vás?
V případě, že byste mohli volit předsedu ČSSD, byste dali hlasAnketa
Konkrétně?
Zakladatelskou listinu by moje manželka Dana i po těch letech dohledala. Nadaci jsem založil sám. Karel Gott s Františkem Mrázkem byli prvními podporovateli tohoto projektu a přispěli správní radě významnou částkou. Jména obou pánů, Karla Gotta i Františka Mrázka, se na propagačním materiálu objevila omylem pod titulkem „zakladatelé“, ale když jsem je o založení informoval, byla nadace Interpo již nějakou dobu založena. Karla Gotta jsem seznámil se správní radou nadace. Byla tvořena třemi bývalými policisty, kteří mě informovali o hrozivé nespravedlnosti, jež se tehdy odehrála a která mě přiměla tuto nadaci založit.
Můžete být přesnější?
Bylo to v rodinném velkoobchodě na Nákladovém nádraží, přišel jsem do kanceláře právníků – pracovali tam tehdy dva – a ten den se objevil v novinách článek, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že vdova po zastřeleném policistovi obdrží od státu částku – nyní si netroufnu být konkrétní, ale šlo o jednotky tisíc. Byla to částka, kterou jsme ve velkoobchodě s poměrně slušným obratem s pobočkou na letišti Mošnov generovali, řekněme, za dvě hodiny v čistém zisku. Věděl jsem, že by oba právníci při své práci zvládli administrativu týkající se podpory sirotků policistů, aby mohli vystudovat. Ve velkoobchodě pracoval ještě třetí bývalý policista, který měl na starosti bezpečnost. Takto tedy vznikla správní rada.
A pak?
Vyčlenil jsem prostor v domě ve Stodůlkách, s Karlem Gottem jsem projednal zapůjčení jeho jména a nadace svou činnost zahájila. Následně proběhl soud s redaktorem Tomášem Smrčkem, který sice prohrál, nicméně soud konstatoval, že žádná nadace nemá žádnou čest, a tudíž nemohla být na cti ani nadace Interpo výroky o praní špinavých peněz poškozena. Soudu byl tehdy doložen soudním znalcem vypracovaný účetní audit.
To byl ale teprve začátek. Nejsou žádné důkazy, kdo za dehonestující kampaní stál. Když se v souvislosti s nadací, která se přestěhovala na orlický Vystrkov, objevily v televizi ilustrační záběry, jak jsou o dvacet kilometrů dále u Žďákovského mostu z jezera vytahovány sudy s oběťmi nějakého tehdejšího gangu, tak se mi členové správní rady omluvili, a na svou práci rezignovali. A od té doby byl skutečně klid. V této době jsem každý měsíc vkládal do nadace 40 000 korun, které rozdělovala a dětem posílala manželka s partnerkou správce areálu.
Nikdy nikoho nenapadl motiv organizátora útoků proti nadaci?
Ten nepřiměřený zásah byl slabým odvarem zásahů, které vidíme v poslední době ve Francii, v Německu, v USA. Ruml byl disident, sluníčkář, totální amatér, nebyl zřejmě schopen si představit stres, jaký prožívali četníci, na které demonstranti protestující proti Taxisu házeli všechno možné včetně dlažebních kostek. Pár ran obuškem bylo naprosto adekvátních a žádná policie by se nechovala v podobné situaci jinak.
A co František Mrázek?
S odstupem času jsem na Mrázka názor nezměnil. Ve společnosti je dodnes zažitý jednoznačný názor, že byl boss podsvětí a miliardář. Obě tato přesvědčení jsou totálním nesmyslem. Notářské zápisy o průběhu dědického řízení nejsou veřejnými listinami, takže důkaz o majetku pana Mrázka by Vám musel ukázat někdo z dědiců. Třeba to jednou někdo z jeho dětí nebo paní Mrázková udělají. Národ tomu možná ani nebude věřit. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Lidé nepochopí, jak se mohlo o někom psát, že je miliardář, a přitom jeho rodina neměla po jeho smrti ani na zaplacení elektřiny v rozlehlém domě.
Pozemek tohoto domu, bývalé pole, stál pana Mrázka deset korun za metr čtvereční, a i velký dům z Ytongu se v době před čtvrt stoletím dal postavit velmi levně. Vybudovat rozlehlý dům pana Mrázka jistě několik milionů stálo. Asi dvacet kilometrů od domu vlastnil ještě malý rybníček. Někdy před třiceti lety jsem mu prodal v Jizerských horách chalupu. Aby dostavěl dům, musel ji prodat…
Dokázat naprosto jednoznačně, že někdo není a nebyl miliardář, lze poměrně snadno. Jak ale po smrti dokázat, že někdo nebyl mafián?
I to je samozřejmě možné, ale záleží to na určitých okolnostech, a na ty se mě neptejte. Jediné, co můžeme dělat, je čekat a doufat, že se jednou od někoho dozvíme, kdo pan Mrázek ve skutečnosti byl. Možná se mu pak v duchu mnoho osob omluví. Možná mu dokonce Český Brod postaví pomník a pojmenuje po něm hlavní ulici. Prožíváme éru zmatečného období, dobu plnou lží, plnou klamu, falešných důkazů, falešných slibů, kdy zloději ukazují před sebe a křičí – chyťte zloděje. A lidé utíkají za falešným stínem, který se před nimi po čase rozplývá v nicotu.
Jak by František Mrázek zhodnotil Vás? Tehdy, i dnes.
Co byste mu odpověděl?
Asi máš, Franto, pravdu. Jsem srab.
Zažil jste, jaké to je vydělávat velké peníze před revolucí i po revoluci. Co Vás osobně nejvíc zklamalo na první polistopadové vládě a prezidentu Havlovi?
Myslím, že pojem velké peníze není termín, který zcela odpovídá realitě. Pojďme použít spojení středně velké peníze a budeme realitě blíže. Havla jsem viděl poprvé, když se na ulici rozdávaly transparenty s jeho fotografií a heslem „Havel na Hrad“. První dojem nebyl dobrý. Na můj vkus byl trochu rozevlátý. Jsem uvyklý na „vyštafírované prezidenty“. Když jsem jej ale poprvé zaznamenal jako řečníka, pochopil jsem, že to není žádný zlý revolucionář, ale pouze volnomyšlenkář, který se může se svou dobrotivou naivitou dostat do pozice beránka a jenž nebude schopen koordinovat zubaté vlky; ti se v každé systémové změně vždy odněkud vynoří.
Rozvedete to?
Havel vypadal nadmíru spokojeně, lidé jej plácali po zádech, národ miloval. Z historie ale víme, že revoluce, ať jsou jakkoliv sametové, časem své strůjce tak nějak automaticky sežerou. Že něco neklape, poznal Havel již po několika letech, kdy začal novoroční projev v tom smyslu, že naše republika nevzkvétá. To už ale bylo pozdě. Vlci běhali v oboře. Když revoluce dopadly pro jejich strůjce nedobře, končili revolucionáři na gilotině. Nepřeji Václavu Havlovi žádné smetiště dějin, jsem si ale jist, že výhledově bude množství jeho obdivovatelů klesat.
Havel byl sice čistou duší, to je ale pro úspěšné prezidentství příliš málo, hlava státu by při přechodu z regulovaného systému na systém tržní a při celorepublikové privatizaci doslova všeho, měla být i určitým hybatelným regulátorem rozvolňované ekonomiky. Tady se ale zvedla stavidla naplno, pustili se k nám žraloci s metr tlustejma peněženkama ze zahraničí - a děj se vůle boží. To byla šílená chyba.
Dokáží Piráti se Starosty pokles vyrovnat?
Přál bych si to, ale nevěřím tomu.
Když půjdeme dál, u moci se střídala ODS a ČSSD. Jak vnímáte například Stanislava Grosse?
Složitá otázka. Nebyla by, pokud by byl naživu. Známe přísloví, jak se má hovořit o mrtvých. Začnu trochu šalamounsky. Podle mě jsou ministerstva, která by neměla zněním Ústavy mít možnost řídit třicátník bez praxe. Gross byl nerozkoukaný klučík a najednou byl ve třiceti ministrem vnitra, a za chvíli místopředsedou vlády. Třeba Sebastian Kurz se stal také kancléřem ve třiceti, ale musíte na první pohled mezi těmito dvěma individualitami vnímat zásadní rozdíl v jejich personalitě.
Dodnes se vyprávějí zkazky o vekslácích v Praze, Bony a klid patří stále mezi klenoty filmové tvorby. Můžete popsat, z toho, co jste třeba viděl, jak vypadal normální den veksláka?
Termínem vekslák byly nazývány osoby, které se věnovaly nákupu a prodeji zahraniční měny a tuzexových bonů. Zahraniční měnu jsem nikdy neprodával a ani jsem nikdy nikomu neprodal ani jednu tuzexovou poukázku. V Tuzexu jsem sice občas nakupoval potraviny, ale oblečení a techniku mi vozili ze zahraničí přátelé, kteří měli zajištěný volný průjezd přes státní hranici. Lze-li nazvat mou tehdejší trestnou činnost slovem „specializace“, pak byla výhradně orientována na spotřební produkty, zejména hodinky, ale i jinou techniku, jako třeba walkmany, videorekordéry…
Obchod se západní měnou byl státem tolerovaný průmysl. V éře studené války se Východ i Západ orientoval majoritně na svou zónu, pouze v nutných komoditách se obchodní zájmy obou bloků prolínaly. Zájem západu byl hlavně o českou ocel, sklo, produkty těžkého průmyslu. Turismus byl vždy vítaným a podporovaným odvětvím a ilegální směnárníci byli jakousi spojnicí mezi turistou, který neměl náladu stát ve frontě u přepážky v bance, ale chtěl se bavit a levně nakupovat. Veksláci se sice mapovali, občas se i zatýkali, ale pouštěli se. Každý recepční v každém hotelu si občas něco koupil pro sebe – EET neexistovalo. Pak ale byli v Praze skuteční, řekněme průmysloví veksláci, kteří neběhali po ulici ani neseděli na recepci, ale měli již nasmlouvané cestovní firmy a ty přesně věděly, kde třeba na trase Rozvadov - Praha musí zastavit, předat svému českému kontaktu částku vybranou v DM od dovezených turistů a vyinkasovat od Čecha potřebnou částku v korunách.
Práce s penězi mi připadala, nevím, jak to definovat, ale nemohl bych ji vykonávat. Peníze postrádají příběh. Jsou studené. Proto jsem se vždy zabýval pouze nákupem a prodejem zboží.
Existovala před revolucí korupce?
Regulované ceny neumožňovaly vznik korupčního prostředí. Vezměme jen fakta z poslední zprávy NKÚ, kdy vnitro kupovalo respirátory kus za 400 korun a Ministerstvo zdravotnictví za 700 korun. Navíc od české firmy. Někdo teoreticky mohl na milionu respirátorů získat 300 milionů korun, a politici se tváří, že to je OK, protože nikde jinde ke koupi údajně jiné respirátory nebyly. Kde je tedy koupil subjekt, který je státu prodal?
Stát je stát, proč má stát kupovat nějaké produkty od překupníka, od nějakého Čendy Bubáka, když by si je mohl sám nakoupit přímo u pramene, kde je musel nakoupit překupník Čenda Bubák? Naskýtá se otázka, jakým způsobem a komu se revanšoval překupník Čenda za službičku, že stát koupil předražené respirátory od něj…
Psali jsme:
autor: Tomáš A. Nový
