„Bude to hluboká debata,“ začala Pazderková. A jako první se obou zeptala na to, co pro ně znamená odkaz 17. listopadu.
Které datum je pro vás důležitější?Anketa
Rakušan následně dodal, že vzhledem k tomu, že jsou s Nerudovou vrstevníci, prožívají 17. listopad podobně.
„Mně bylo jedenáct. Starší generace má zážitek autentičtější, má ho hlubší a má ho promyšlenější. Já ho mám mnohem víc emocionální. V tom, když jsem viděl moji babičku brečet, která po 20 letech viděla na obrazovce Dubčeka. Když si pamatuji, že táta trochu ovíněn vykřikoval neslušné věci z šestého patra paneláku ven: A už jdou opravdu do prdele. Tak to jsou vzpomínky, kdy jsem viděl tu všeobjímající radost. Brácha byl ve čtvrťáku na gymplu, takže ten to prožíval v nějakém gympláckém stávkovém výboru. Pamatuji si tu atmosféru, ta byla jedinečná, a i do té dětské duše se zapsala,“ řekl Rakušan.
Mgr. Bc. Vít Rakušan
„Mám také osobní vzpomínku. Pustil jsem se do rodinných dějin. Můj děda v roce 1939, bylo mu 18 let. A já jsem zjistil, že 18. 11., den po 17. listopadu, za účast na těch událostech, které byly spojeny s Opletalem, tak skončil v Sachsenhausenu, kde strávil čtyři roky svého života. V roce 1943 ho pustili na amnestii, na Hitlerovy narozeniny. Takže čtyři roky mladého života, mezi 18 a 22 lety, strávil tam. To mi vždy připomene, že mladí lidé stáli za těmi zásadními změnami. Hrozně mě těší, že ten svátek není jen poznámkou někde v kalendáři, ale že je dynamický. A pokud se podíváme na Národní třídu a vidíme tam mladé lidi, kteří to určitě už zažít nemohli a nemají žádnou vzpomínku v sobě, a oni ten 17. listopad táhnou. Je to dynamický, žijící svátek, který reaguje na to, co se děje okolo nás. Reaguje na to, že máme okolo sebe krize. Reaguje na Ukrajinu, na Izrael, na to, co se děje v naší zemi," popsal Rakušan. On sám si včera na Národní třídě povídal i se svými odpůrci.
„Snažil jsem se je přesvědčit i přes jejich nespokojenost, která má mnohokrát reálný základ. Ekonomicky se jim nevede dobře, nenaplnily se jejich naděje. Pohrdat těmi lidmi a těmi emocemi je největší chyba, kterou můžeme udělat. A nálepkovat je. Ale povídat si s nimi a aspoň dokázat to, že mluvit z patnácti centimetrů na ministra vnitra je právě ten výdobytek demokracie. Že mu mohou vynadat a že mu mohou říct, co si myslí, a on se s nimi třeba baví a odpovídá jim. A v tom právě vidím tu životaschopnost a živoucnost, život toho svátku. On nezůstal někde v historii, on tady prostě je a my ho nějakým způsobem naplňujeme i diskusemi,“ dodal Rakušan, že je to pro něj nejdůležitější svátek, který máme.
Pazderková se následně svěřila, že jí bylo devět let, Nerudové deset let.
„Bylo mi devět let, a úplně, jak jste řekl, že to byl emocionální zážitek, tak to mám já. Je strašně důležité, nechceme, aby to byl nějaký zkostnatělý svátek, který se slaví, protože musí. Ale ten princip toho, té křehké svobody, je ve mně v tom, že to je stejné, jako když člověk vyleze ze školy nebo z gymplu. Nebo celý dětství říká: Ty kráso, už se úplně těším, až mi bude 18, až mi nikdo nebude diktovat, co mám dělat. A těší se strašně na to, jak bude svobodnej, bude si moct dělat, co chce. A pak si uvědomí, že s tou dospělostí, s tou svobodou, nastává samozřejmě obrovská zodpovědnost. A to je pro mě největší úskalí demokratického systému, že lidé si neuvědomují, že s demokracií a se svobodou přichází obrovská zodpovědnost. A to si myslím, že když jste si dvacet minut povídal s těmi lidmi, že často se tohleto dostatečně nevysvětluje a neříká,“ poznamenala Pazderková.
„Tak, vy jste oba pedagogové. Vrána k vráně,“ dodala Pazderková a ukázala na Rakušana s Nerudovou.
Ve škole by se podle Rakušana měla učit psychická odolnost. Tak odpověděl v nadsázce na otázku, co mu chybělo za vzdělání před vstupem do politiky.
„Jak odolávat stresu, nebrečet do polštáře. To jsou předměty, které v té škole nejsou, ale když jsme se zmínili o tom školství... Aby ta demokracie, svoboda, životaschopné byly, tak ta škola musí fungovat opravdu trochu jinak. Musíme trochu překonat ty pohledy 20. století a musíme se dívat i na to, že nejenom ta vědomostní báze, ale i nějaká kompetence k tomu, aby lidé pracovali s informacemi a aby vnímali dynamiku toho světa, že ten svět se prostě změnil... Ta škola nevychovává tu generaci našich rodičů, kteří dostali v 70. letech jednoho zaměstnavatele a mnoho z nich strávilo u toho samého zaměstnavatele čas až do důchodu. Ten život je dynamický a ten svět, do kterého ti mladí vstoupí, bude úplně jiný na konci jejich profesní dráhy,“ sdělil Rakušan.
Fotogalerie: - Za zdraví obyvatel
Pro Danuši Nerudovou byl největší střet s politickou realitou tehdy, když se stala předsedkyní důchodové komise. „Měla jsem to asi z nuly – z pohodlného akademického místa rektorky univerzity na někoho, kdo najednou řešil něco, co zajímá úplně každého a úplně každý má na to jiný názor, jak by to mělo vypadat. A je to prostě politikum. Důchody a daně jsou největší politikum, které si člověk může představit,“ připomněla Nerudová. „V té politice je často úplně jedno, co jsou fakta a co je pravda. Ale strašně důležité je, jak to vypadá,“ podotkla.
A co by si přála pro děti, které procházejí naším vzdělávacím systémem? „Aby jím prošly a cítily, že mohou dokázat, co chtějí. Že každý z nás je výjimečný a že bychom si měli škrtnout tu průměrnost. A že ta škola vlastně bude podporovat děti, které hledají jiná, neotřelá řešení. Že je bude podporovat v tom, aby neměly strach udělat chybu. Protože umět udělat chybu, poučit se z ní a hledat jiná řešení, je vlastně strašně důležité,“ řekla Nerudová.
Pazderková se s Rakušanem poprvé potkala při demonstraci za rovná práva LGBTQ komunity a za manželství pro všechny. „Vy oba dva jste v tomto velmi aktivní, a proto vás oba bezmezně miluju,“ vyznala se Pazderková. „Mně přijde úplně absurdní, že v roce 2023 se máme bavit o tom, jestli má mít někdo rovná práva, jakožto člověk obecně,“ sdělila Pazderková. A oba dva se k tématu následně vyjádřili.
„Pro mě je to velmi důležité téma, protože si myslím, že každý, kdo je součástí nějaké společnosti, tak by se měl v té společnosti cítit dobře. Pro mě je to naprosto nepochopitelné v tom... Chápala bych nějakou společenskou diskusi, kdyby třeba tato skupina omezovala práva někomu jinému. Ale oni nikomu jinému žádná práva neomezují. Tak jednoduché to je. Nikoho neomezují, nikoho neohrožují. Nerozumím tomu, proč v 21. století jsem musela poslouchat takové diskuse v Poslanecké sněmovně, které byly jak ze století osmnáctého,“ vyjádřila se Nerudová.
prof. Ing. Danuše Nerudová, Ph.D.
„Jsem první ministr vnitra, který na budovu ministerstva vnitra nechal v době Prague Pride vyvěsit vlajku LGBT komunity. Pravda, ne úplně se všemi na tom našem drobně represivním resortu se toto gesto setkalo s velkým pochopením, ale koneckonců mnoho vlajek, které jsem vyvěsil během svého ministrování, se nesetkalo s úplně velkým celospolečenským pochopením. Nicméně si myslím, že v tomhle případě si za tím samozřejmě stojím a je to absolutně namístě, a hlavně mně ta situace přijde stejně absurdní... Lidé v téhle době, jako pochybovat o tom, jestli má někdo právo na štěstí, protože se narodí s nějakou sexuální orientací, menší, než mám mít já, že jsem se narodil s jinou sexuální orientací, prostě mně to přijde absolutně absurdní.
A já to uvádím na jednom příkladu, jak ta absurdita se historicky prokazuje. A tak jsem debatoval i s jedním koaličním kolegou, kterému jsem říkal: Stejně na vás dojde, ať to bude v tomhle volebním období, nebo v dalším volebním období. Doba k tomu každopádně dojde. Já říkám: Vy jste štěrkem na vývoji lidstva. Přejede vás to a bude to jednoznačný. Uváděl jsem to na jednom výborném případu. Ve Švýcarsku mají ženy volební právo od roku 1976...“ zdůvodňoval Rakušan. A zmínil i jednu ze švýcarských zajímavostí.
„Ve Švýcarsku jsem si prohlížel dějepisné učebnice. Tam bylo hrozně zajímavé, že jakýsi politik v těch sedmdesátých letech ještě bránil tomu, že by ženy měly – a měl pro to řadu argumentů – volební právo stejně jako muži. A on tomu věřil. Byl to konzervativec, měl nějaké hodnoty, ctil tradice toho Švýcarska. A v té době měl nějaký společenský ohlas. Někdo mu v té době věřil a přisuzoval jeho názorům nějakou celospolečenskou relevanci. A tenhleten člověk je v tom roce 2020, v těch učebnicích dějepisu, uváděn jako panoptikální postavička. On se zapsal do dějin tím, že je směšný. Že je z pohledu vývoje za třicet let absolutně směšný. A to jsem se snažil našim kolegům z konzervativní části spektra vysvětlit,“ dodal Rakušan.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Vanda Efnerová
tirhonza
